La guerre d'Alan, #3

La Guerre d'Alan #3

by Emmanuel Guibert

Avec le troisième et dernier volume de La guerre d'Alan d’Emmanuel Guibert se boucle un des chef-d’œuvres du catalogue de L’ASSOCIATION. Aux souvenirs du soldat américain Cope des années de l’après-guerre, mis en forme de façon plus époustouflante que jamais, s’articule une enquête que Guibert est allé faire en Allemagne sur les traces de son ami disparu.

Genres: Bande Dessinée, Comics, Graphic Novels, Biography, World War II, France

122 pages, Paperback

First published March 5, 2008

About the author

Emmanuel Guibert has written a great many graphic novels for readers young and old, among them the Sardine in Outer Space series and The Professor’s Daughter with Joann Sfar.

In 1994, a chance encounter with an American World War II veteran named Alan Cope marked the beginning of a deep friendship and the birth of a great biographical epic.

Another of Guibert's recent works is The Photographer. Showered with awards, translated around the world and soon to come from First Second books, it relates a Doctors Without Borders mission in 1980’s Afghanistan through the eyes of a great reporter, the late Didier Lefèvre.

Guibert lives in Paris with his wife and daughter.

Reviews

[Michal]

Poslední díl mě zklamal. Už první dva díly byly takové plné různých útržků z války, jenže pořád to mělo hlavní dějovou linku pohybující se plynule vpřed. Třetí díl je složen pouze z útržků a ohlížením se za svým životem. Celé to je hodně z rychlíku a místy jsem si připadal jako kdybych četl strukturovaný životopis. Alan popisuje také jeho změnu postoje k životu, která je v podstatě pouze zmíněná. Myslím, že by bylo mnohem zajímavější vyprávět toto do detailu, než chrlit koho za život potkal, s kým si napsal kolik dopisů, a koho ke konci života dokázal vypátrat. Konec mě fakt přestal bavit. Přitom tam je tolik potenciálu.

[Simon Murray]

La guerre d’Alan d’est terminée dans le #2, ce n’est plus vraiment à propos de la guerre d’Alan.

[Jan]

Z třídílné série nejlepší díl. Vlastně se už války vůbec netýká, zato můžeme sledovat Alanův "duchovní vývoj", jde skoro o jakýsi filozofický bildungskomiks, řečiště vyprávění se nejen s přibývajícími lety rozšiřuje, také se prohlubuje až do niterné existenciální meditace. Přitom nás nezalévají nějaké hlubokomyslné výlevy, netopíme se v intelektuálském žvanění, Alan je citlivý vypravěč a vodou na čtenářský mlýn je jen jeho podivuhodný život, podivuhodný možná několika vzácnými setkáními, jinak spíše obyčejný, zato s odstupem zralé reflexe nahlížený s podivuhodnou upřímností a hledáním vlastního smyslu. Alan se snaží zpětně vypátrat osudy svých blízkých, kombinuje vyprávění se starou korespondencí. Útržky vzpomínek dodá i Henry Miller, mihnou se Octavio Paz nebo Truman Capote, jako známí známých, jako doklady vztahových okrajů, fraktální tvary mezilidských pobřeží. Alan se snaží zachytit střípky příběhů uvízlé na opuštěném břehu, ke kterému se jako vlny přibližují a zase vzdalují přátelství, lásky, sympatie. A většina vln se už nevrací.

Guibert dosahuje mistrovství ve splývání textového a obrazového významu, jeho souhra s vypravěčem je dokonalá vizuální symfonie. Vyprávění i obraz k sobě nepřiléhají celou plochou, naopak jen v ohniscích, v těžištích, podstatných detailech nebo poetických asociacích přecházejí jedno v druhé. Popisy nikdy nejsou zachyceny celé, obraz ustupuje volné představivosti, prostředí je často jen ikonické, letmo nahozené, symbolické, někdy úplně prázdné, což nám umožní mnohem užší identifikaci s postavami a vypravěčem. Jeho kresba je stále typicky civilní, jemná a přitom ostrá, minimalistická a přitom přesná, absolutně výstižná. Dokáže třeba jen jediným záběrem vyjádřit svižnou akci, zamyšlení, vzpomínku, zásadní dějovou změnu. Strašně moc je na tom vidět, jak trávil s Alanem hodně času a jejich přátelství dosáhlo úžasného vzájemného porozumění. A kongeniální účinek slov a linie je jeho dílem, které by se však nepodařilo, nebýt duchovní symbiózy obou autorů.

[Koen Claeys]

Veel van de anecdotes in dit boek waren zo oninteressant, soms klinkt Alan zelfs als een oude zaag die maar blijft praten over het feit dat hij ooit nog Henry Miller en Gerhart Muench gekend heeft. Guiberts tekeningen blijven top maar de inhoud is op zijn best te omschrijven als zeer onevenwichtig, er kon heel wat geschrapt zijn geweest.

[Pierre-emmanuel]

Très belle conclusion pour cette série. La dernière partie donne un éclairage très sensible à l'ensemble des livres.

[Carlos Úbeda]

Emmanuel Guibert relata en tres volúmenes las memorias de guerra de Alan Ingram Cope. En todo momento es interesante pero el último tomo es especialmente bueno.

[René]

¿Ustedes admiten que todas las partes de una vida tienen su importancia y el derecho a ser evocadas cuando se esboza el cuadro de una existencia?

[L]

Terminar la historia de Alan solo me confirmó que no me equivoqué al percibir a Alan como una gran persona. Su relación con quiénes lo rodearon, no solo lo que llenaron de curiosas anécdotas, también muestra su lado más humano. A este soldado estadounidense nunca pareció importarle la procedencia de las personas con las que entabló un vínculo. El odio que podemos ver en otros relatos de guerra no aparece en su corazón.

Asimismo, realiza reflexiones finales sobre sí mismo, ya siendo adulto. Puede ver con claridad a ese Alan que siguió órdenes toda su vida, solo dejando que la vida lo llevara. Aunque bien se sabe que nunca es tarde para volver a empezar. ¡Te quiero Alan!