Masový vrah jinak myslí, jinak žije, jinak páchá zlo, má jiné motivy, ale zejména se zcela jinak vyvíjí již od dětství. Je v mnoha případech produktem doby, v jistém smyslu slova nemocné společnosti a setkáváme se s ním po celém světě čím dál častěji. Lidstvo toho zažilo již mnoho a jsou činy, o nichž je potřeba mluvit, aby si lidé na konkrétních případech zla uvědomili, že k němu nesmí být liknaví, nesmí jej přehlížet, protože zlo je vysoce infekční. Tato kniha je o malých vzdorovitých, pokřivených a případně rozmanitě zneužívaných dětech, které skrze paranoidní a nenávistný vztah k lidem vyrostly ve skutečná monstra.
mám rada knihy, ktorých cieľovka nie je ohraničená (trebárs iba pre študentov). táto kniha je podľa mňa užitočná pre každého, kto ju chytí do rúk. prehľadná štruktúra textu, obsah kvalitne spracovaný na základe relevantných a aktuálnych zdrojov, do ktorých som neraz nazrela, lebo niektoré info pôsobia neuveriteľne. páčilo sa mi vyváženie teórie, štatistických údajov a kazuistík, ničoho nebolo veľa či málo. zároveň cítiť v texte aj subjektívne pohľady autora - text teda pôsobí osobnejšie a pre mňa o to pútavejšie.
Psychológia masových vrahov bola rovnako pútavá, ak nie o niečo viac ako jej staršia predchodkyňa.
S pánom Drbohlavom sa pozrieme do hláv najväčších masových vrahov, uvedomíme si ako výchova a detstvo môže výrazne ovplyniť dospelosť a konanie ľudí a pokúsime sa nájsť odpoveď na to, čo vedie k takým ohavným činom ľudskú bytosť.
Kniha nie je žiadna jednohubka. Ja som ju čítala pomerne dlho, ale to len preto, lebo som si ju dávkovala postupne a vstrebávala som získané poznatky. Na začiatku ma trošku ľakali všetky odborné termíny a obávala som sa, že to bude kniha encyklopedického rázu. Našťastie som sa mýlila a autor túto tému piňal zaujímavo, s určitou dávkou ľahkosti, čo sa chápaniu textu týka a pevne verím, že v tejto sérii sa bude aj vďaka @grada_sk pokračovať.
Tohle bylo skvělý! Pan Drbohlav nádherně ukazuje rozdíly mezi sériovými a masovými vrahy, uvádí spoustu názorných příběhů masových vrahů a celkově jde poznat, že tomuto tématu nejen rozumí, ale věnuje mu spoustu času a proto dokáže i lajkovi bez kriminalistického zázemí vše dopodrobna (a srozumitelně) vysvětlit. Rozhodně doporučuju! 5/5
Nebylo to pro mě jednoduché čtení. Na jedné straně jsem si uvědomila, jak málo možná stačí, aby se člověk stal vrahem, pohnutky některých by se skoro zdály i pochopitelné. Na druhé straně se pak objevily takové typy, které nedokážu ani litovat... Někdy mi připadalo, že nikdo nemůže být "normální". Že se to s těmi psych. poruchami přehání. Každému se snad muselo přihodit v dětství aspoň malé trauma... každá blbost se pojmenuje jako "syndrom"... Pak jsem ale zase přešla na další pasáž, a všechno se mi ukázalo úplně jinak. K tomu se čtenář dozví, v jakém rozkladu je lidská společnost... kolik psychopatů se dostane až na nejvyšší místa v politice... Ne, opravdu to není lehká oddychová četba. Původně jsem si chtěla přečíst první knížku o sériových vrazích, ale v knihovně měli dostupnou jen tuto. I kdybych tam teď ty sériové viděla, nepůjčila bych si je jen tak brzo. Budu si muset na chvilku od takového čtení odpočinout.
Z celé knihy jsem docela na rozpacích. Knihu bych na jedné straně doporučovala spíš odborníkům, protože mám dojem, že některé kapitoly a odborné výrazy nejsou určeny pro běžného čtenáře a tak, jak to píše Drbohlav je to spíš srozumitelné pro někoho, kdo je psycholog, nebo specifičtěji klinický psycholog. Na druhé straně jsou zde i kapitoly, které jsou psány i pro běžného čtenáře a mají v úmyslu obeznámit spíš širokou veřejnost s kauzistikami masových vrahů nebo s autorovými vlastními úvahami o společnosti. Navíc sám autor upozorňuje na to, že přístup k informacím o různých vrazích vede k fenoménu napodobování nebo k inspiracím, takže už jen z toho důvodu bych ráda viděla podobné publikace spíš v rukou odborníků než laiků.
Líbil se mi začátek a těch několik odborných kapitol, které popisovaly osobnostní charakteristiky a individuální patologii masových vrahů i různé statistiky, a samozřejmě i kazuistiky, i když u některých bych uvítala hlubší rozbor jejich osobnosti i faktorů prostředí.
Z dnešního pohledu mám pocit, že se zde vyskytuje docela dost zastaralých přesvědčení, které ani sám autor neprokládá žádnými studiemi, prostě si (zřejmě) jede svůj myšlenkový proud. Třeba kapitola o ženách, které milují vrahy. Nezkoumá už jejich patologii, nenabízí ani žádné hypotézy kromě toho, že ženy prostě milují alfa samce. Už jen pojem alfa samec je chybný, neboť vychází z mylné interpretace jednoho starého výzkumu. Navíc je tento portrét agresivního dominantního jedince podsouván ženám i mužům jako vzor mužství patriarchální společností, což autor vůbec nebere do úvahy jako faktor pro inklinaci některých žen k 'alfa samcům' a dále až k masovým vrahům. Celá kapitola na mě působila dojmem, že ženy si prostě vybírají blbě. Navíc nazve protipól svého alfa samce 'chcípáček', což bych z úst/pera psychologa nečekala v publikaci pro veřejnost. Očekávala bych třeba hypotézy o tom, proč je nepřiměřeně víc masových vrahů mužů než žen a co by za tím mohlo být, že nevraždí ale i tak je vrazi a násilí fascinuje.
V úvodu navíc píše Koukolík o Zimbardovi a jeho vězeňském experimentu, který ale byl vyvrácen a je už delší dobu dokázáno, že Zimbardo předem manipuloval s výzkumem a nic z jeho závěrů se proto nedá brát vážně. Navíc jsem tu argumentaci vůbec nepochopila. Zimbardův experiment chtěl poukázat na zrůdné činy normálních lidí. Celá publikace je ale následně sbírka patologií a výrazných odchylek od běžné populace.
Nelíbilo se mi ani filosofování nebo myšlenkové proudy u některých kapitol. K tomu bych potřebovala od takové publikace podložení svých tvrzení alespoň nějakými výzkumy. Například neustále obhajuje trest smrti, ale není si už vědom širších souvislostí. Třeba že ve vězení končí i lidé neprávem odsouzeni nebo se nastavení společnosti změní z demokratického na autokratický (což se v dnešní době pomalu děje v různých původních demokraciích) a začne se tento trest nepřiměřeně zneužívat (a myslím, že z komunistické minulosti Československa jsme se v tomhle ohledu mohli dost poučit). Pojem retardovaný altruismus, který tu tak často zaznívá je ale docela výstižný, to i oceňuji, akorát mě někdy zaráží to, jak sám autor nevěří ve společnost a používá to hrozně plošně a neselektivně.
Drbohlav podle mě velmi trefně upozorňuje na to, že společnost má vliv na formování masových vrahů a taky má na to důkaz, když přepisuje zápisky Olgy Hepnarové, nebo to může ilustrovat na nespočetných manifestech různých masových vrahů. Ale on se neopírá o tyto fakta, která mu leží pod rukama a která jsou uvedena na jiných místech v knize. Prostě si jede jen svoje filosofické úvahy. Proto tyhle pasáže považuji za zcela mimo až neprofesionální.
Osobně jsem očekávala víc informativní, věcný a vědecký styl psaní, méně úvah a podsouvání vlastních dojmů.
Český doktor Andrej Drbohlav, známy tiež ako výborný patopsychológ a behaviorálny patológ, napísal nie len Psychológiu sériových vrahov, ktorú ste už mali možnosť vidieť na mojom profile, ale aj Psychológiu masových vrahov. Po tejto druhej úspešnej knihe som siahla s radosťou a očakávaniami. V knihe nájdete život masových vrahov preskúmaný do hĺbky počnúc ich detstvom, vzťahmi v kolektíve či v rodine. Drbohlav sa snaží čitateľovi predostrieť pochopenie masového vraha, jeho mysle a konania, ale zároveň mu určite nepodsúva ľútosť nad týmito zločincami. Masoví vrahovia sú totiž spravidla samotári, ktorým bolo v živote veľmi škaredo a opakovane ublížené ich okolím. Sú to osoby týrané, šikanované či osoby, ktoré zažili obrovskú traumu. V podstate sú to všetko výtvory zvráteného fungovania ľudstva, zloby a temna vo svete. V konečnom dôsledku, ľudstvo si samé môže za viacero udalostí, ktoré sa stali. Ale taktiež ako Drbohlav, nehodlám činy týchto vrahov ospravedlňovať či zlahčovať. Okrem morálnych vysvetlení správania vrahov a detailného popisu ich správania sa v knihe nájde aj datábaza tých najznámejších ale aj menej známych prípadov masových vrážd. Napríklad kauza Erica Harrisa a Dylana Klebolda v Colorade, ktorí zabili celkovo 15 ľudí (včetne seba), zranili 24 ľudí a touto hroznou masovou streľbou a svojou obrovskou nenávisťou k ľudstvu inšpirovali niekoľkých ďalších masových strelcov a vrahov. Tiež sa v knihe objavujú kauza Olgy Hepnerovej z Prahy, nevyriešené vraždy londýnskeho Jacka Rozparovača, ktorí vraždil prostitútky, kauza Charlesa Mansona a jeho "Manson Family" či svetoznáma kauza nórskeho strelca Andersa Breivika. V knihe sú spomenuté aj vojnové masové vraždy Stalina, Hitlera a iných známych vojenských veliteľov. Masové vraždy sa v dnešnej dobe stali akýmsi fenoménom, ktorý je rozšírený najmä vo svete, ale Drbohlav sa vyjadril, že sa obáva, že Európu tento fenomém ešte len čaká... Knihu hodnotím ako výbornú, faktologickú literatúru, ktorá je poučný čítaním a rozširuje obzor. Prišla mi trochu menej zaujímavá ako sérioví vrahovia, ale som rada, že som ju čítala. 9/10🌟 E.
Čítala som aj predchádzajúcu knihu Psychológia sériových vrahov a bola som z nej nadšená, takže ani pri tejto som neváhala a zobrala si ju.
Je vidieť, že autor je odborník a preberanej téme rozumie. Aj pri tejto časti nájdeme veľa psychológie. Dozvieme sa čo poháňa vrahov, aké majú svoje „tajné komory“ a samozrejme aj to, ako takýto ľudia premýšľajú.
Samozrejme nesmú chýbať ani príklady týchto masových vrahov. Je ich menej ako pri sériových vrahoch (ale to je vlastne len a len dobre) ale aj tu nájdete veľmi známe mená. O niektorých ste možno ani netušili, že spadajú do tejto kategórie. Taktiež sa tu spomína aj viacero udalostí, ktoré sú s masovými vraždami spojené.
Je to možno divné, ale čítanie som si užila. Je skvelé nazrieť do hlavy takto „chorým“ ľuďom, pre ktorých život nič neznamená a nemajú problém ukončiť ho nie jednému, ale viacerým ľuďom a často masovo.
Autor knihu skvelo spracoval. Nechýbali čísla, tabuľky, fotografie ale aj autorove trefné a odporné postrehy, ktoré výklad obohatili. Už teraz viem, že ak autor znova niečo napíše, nebudem mať problém po jeho literatúre siahnuť.
Největším masovým vrahem současnosti je lidská nečinnost, nezájem, samolibost a "rozežranost". Naše vnímání dobra a zla je mnohdy nejasné, chladné až sebestředné vlivem kolektivní slepoty, hluchoty a němoty. Ta je podmíněna množstvím a podobou informací o tom, jaký svět skutečně je. Namísto toho je nám vykreslován umělý svět tvořený informacemi na zakázku. Máme si myslet, že nás toto nevědomí chrání, ale ve skutečnosti na něm někdo profituje. (s.79)
Andrej Drbohlav, odborník na patologické chování, přichází s knihou, ve které seznamuje čtenáře s problematikou masových vrahů. Kniha obsahuje nejen případy masových vražd, ale také příčiny a vlivy, které toto chování mohly způsobit. Při čtení jsem občas používal google, jinak je kniha psána i pro běžného čtenáře a ne pouze pro odbornou veřejnost. Pro lidi, kteří mají rádi krimi a chtějí se dozvědět něco navíc bych knihu určitě doporučil.
Obsahově zajímavé, ale strhávám hvězdičku za redakční a korektorské zvládnutí knihy. Opakovaně napsat "rukojmý", "vykýř" či "mylník" není překlep a člověk by od odborné (nebo i populárně-odborné) literatury očekával i určitou úroveň redakčního zpracování.
Perfektná kniha, ktorá je napísaná veľmi pútavo a svojim obsahom a psychologickým rozborom osobností masových vrahov tak prináša isté poučenie nielen kriminalistom a forenzným psychológom, ale aj širokej verejnosti.
„Masoví vrazi nikam něběží jako většina lidí kolem nich. Naopak přešlapují na místě, mnohdy v ústraní, a svět se v nich zrcadlí zcela jinak. V úzkosti, ve vzteku, ve vzdoru, v pocitu ohrožení a nedocenění. Měsíce anebo roky rezonují v touze po pozornosti, obdivu a subjektivitě, většinou ve značně paranoidním přesvědčení, že musí udělat něco, co všecno změní.“
Jak vzniká typický masový vrah, učebnicový osamělý střelec? V prvé řadě je třeba společnosti, která je přehlcená informacemi a neumí pracovat se zlem. Dále se musí narodit dítě s mnohočetně narušenou individuální patologií, která se začne vybarvovat zejména v pubertě, např. poruchou osobnosti, paranoidní schizofrenií, maligním narcismem či bipolární afektivní poruchou. Malé, křehké dítě je následně donuceno spoléhat se na velký svět, jenž ho však v nejhorším možném případě zradí – rodiče selžou ve výchově (otec bývá v mnoha případech nepřítomen, příp. agresivním alkoholikem, a matka je zase liknavou a ztrápenou ženou) a narušenou společnost podobné situace zaujmou jen mimálně. Nezájem okolí se u budoucího pachatele může projevit třeba komplexem méněcennosti (převlečeným za komplex nadřazenosti), mesiášským komplexem (skrytou touhou dokazovat druhým svou moc) nebo PTSD. V adolescenci se u zlomeného mladíka opakovaně střídá nenávist k lidem s nenávistí k sobě, dokud po několika měsících/letech nevykrystalizuje tento vnitřní spor do všobecného opovržení společností. Kombinací všech zmíněných faktorů (a obvykle ještě dalších) tak vyrůstá člověk, jehož nitro překypuje touhou po pomstě a který se nakonec rozhodne svoje temné myšlenky realizovat.
Andrej Drbohlav je bezesporu odborníkem v oboru, jehož Psychologie sériových vrahů a Psychologie masových vrahů nemají svou erudovaností i šíří v rybníku české literatury obdoby. Hodnotit mohu jen jeho druhý počin, který je fascinující a pomohl mi zodpovědět některé otázky, přesto mu k 5 hvězdičkám něco chybělo. Nejspíš je na vině střední část knihy, v níž se často opakovaly již zmíněné fakty, odbočování k sériovým vrahům a špatné užití interpunkce. Naopak ocenuji důkladný popis různých duševních fenoménů, rozboru masových vrahů národního rozměru – tj. diktátorů a tyranů – i zmínění genocidy, democidy a politicidy. Nemůžu se však zbavit otázky, do jaké míry je bezpečné a žádoucí, aby publikace s podobnou tématiku vycházely pro masovou čtenářskou obec. Ostatně sám autor kritizuje "enormní vizibilitu zla" a varuje před copycat effectem...
Na závěr si dovolím sdílet všeříkající slova jedné přeživší utøyského masakru: „If one man can cause so much evil – imagine how much love we can create together!“
Andrej Drbohlav, vystudovaný etoped a psychopatolog, který o sobě dal poprvé vědět úspěšnou knihou Psychologie sériových vrahů, se nyní navrací s další, neméně temnou knihou. Psychologie masových vrahů má na co navázat. Předmluvu ke knize sepsal sám MUDr. František Koukolík, DrSc., FCMA, uznávaný český neuropatolog, spisovatel a publicista. Na 312 stránkách jsme seznámeni, na jedné straně, s nejtemnějšími zákoutími lidské duše, na straně druhé, jsme my, příslušníci „normální, zdravé společnosti“ často konfrontováni s myšlenkou, jak málo jsou tito vrazi odlišní, od nás samotných. Jak sám podtitul „Příběhy temné duše a nemocné společnosti“ napovídá, nevytváří si je společnost tak trochu sama?
Kniha je rozdělena do třinácti kapitol: Základní definice mnohonásobných vražd, mýty o fenoménu masového vraha, subtypy masových vrahů, vybrané patologické fenomény vývoje, vybrané příčiny a následky, masové útoky na školách, masoví vrazi z jiného pohledu, vybrané případy masových vražd, masové vražedkyně, napodobitelé fiktivních příběhů, napodobitelé skutečného zločinu, ženy, které milují vrahy a slavné nevyřešené případy.
Kniha se dá rozdělit na dvě pomyslné části. První část by se dala nazvat částí psychologickou. Dozvíme se v ní o typech masových vrahů, četnost výskytu masových vražd, časté mýty nás seznámí s faktem, že není pravda, že vražd přibývá. Tato část knihy obsahuje velké množství různých grafů, nákresů a statistik, což občas připomíná spíše sociologickou studii. Zamyslíme se i nad tématem domácí ozbrojování.
Velice zajímavé jsou kapitoly, zabývající se psychologickými aspekty masových vrahů. Dozvíme se např. co je to mesiášský komplex nebo komplex superiority. Psychologicky laděné kapitoly by mohly být pro někoho méně srozumitelné. Text ovšem není zbytečně dlouhý, vše je podáno stručně, jasně, bez obalu.
Pomyslná druhá část knihy se zabývá popisem různorodých skutečných kauz masových vražd. Skutečných případů je opravdu hodně. Příběhy jsou většinou popsány jasně a stručně. Ve dvou kapitolách se autor konkrétním případům věnuje podrobněji, jedním z těchto případů je i kauza Olgy Hepnarové, o níž právě běží v kinech mezinárodně oceňovaný film.
Celá kniha je psána snadno srozumitelným jazykem. Výjimku tvoří psychologicky laděné kapitoly na začátku knihy. Překvapila, a zároveň potěšila, mě kapitola o ženách, které milují vrahy. Toto zajímavé a zásadní téma je často opomíjené, proto velice chválím autora, za zařazení této kapitoly. Publikace na mě působí dojmem zdařilého mixu odborné a populárně-naučné literatury. Jazyku knihy porozumí každý, dozví se spoustu zajímavých a originálních informací, které by ho, při sledování televizní detektivky, nenapadly.
Knihu doporučuji všem, kteří mají zájem o toto téma. Není psána s touhou po senzaci, s úmyslem šokovat nechutností či zvěrstvy, kterých jsou, někteří narušení jedinci, schopni. Proto je vhodná ke čtení pro kohokoli.