Z celé knihy jsem docela na rozpacích. Knihu bych na jedné straně doporučovala spíš odborníkům, protože mám dojem, že některé kapitoly a odborné výrazy nejsou určeny pro běžného čtenáře a tak, jak to píše Drbohlav je to spíš srozumitelné pro někoho, kdo je psycholog, nebo specifičtěji klinický psycholog. Na druhé straně jsou zde i kapitoly, které jsou psány i pro běžného čtenáře a mají v úmyslu obeznámit spíš širokou veřejnost s kauzistikami masových vrahů nebo s autorovými vlastními úvahami o společnosti. Navíc sám autor upozorňuje na to, že přístup k informacím o různých vrazích vede k fenoménu napodobování nebo k inspiracím, takže už jen z toho důvodu bych ráda viděla podobné publikace spíš v rukou odborníků než laiků.
Líbil se mi začátek a těch několik odborných kapitol, které popisovaly osobnostní charakteristiky a individuální patologii masových vrahů i různé statistiky, a samozřejmě i kazuistiky, i když u některých bych uvítala hlubší rozbor jejich osobnosti i faktorů prostředí.
Z dnešního pohledu mám pocit, že se zde vyskytuje docela dost zastaralých přesvědčení, které ani sám autor neprokládá žádnými studiemi, prostě si (zřejmě) jede svůj myšlenkový proud. Třeba kapitola o ženách, které milují vrahy. Nezkoumá už jejich patologii, nenabízí ani žádné hypotézy kromě toho, že ženy prostě milují alfa samce. Už jen pojem alfa samec je chybný, neboť vychází z mylné interpretace jednoho starého výzkumu. Navíc je tento portrét agresivního dominantního jedince podsouván ženám i mužům jako vzor mužství patriarchální společností, což autor vůbec nebere do úvahy jako faktor pro inklinaci některých žen k 'alfa samcům' a dále až k masovým vrahům. Celá kapitola na mě působila dojmem, že ženy si prostě vybírají blbě. Navíc nazve protipól svého alfa samce 'chcípáček', což bych z úst/pera psychologa nečekala v publikaci pro veřejnost.
Očekávala bych třeba hypotézy o tom, proč je nepřiměřeně víc masových vrahů mužů než žen a co by za tím mohlo být, že nevraždí ale i tak je vrazi a násilí fascinuje.
V úvodu navíc píše Koukolík o Zimbardovi a jeho vězeňském experimentu, který ale byl vyvrácen a je už delší dobu dokázáno, že Zimbardo předem manipuloval s výzkumem a nic z jeho závěrů se proto nedá brát vážně. Navíc jsem tu argumentaci vůbec nepochopila. Zimbardův experiment chtěl poukázat na zrůdné činy normálních lidí. Celá publikace je ale následně sbírka patologií a výrazných odchylek od běžné populace.
Nelíbilo se mi ani filosofování nebo myšlenkové proudy u některých kapitol. K tomu bych potřebovala od takové publikace podložení svých tvrzení alespoň nějakými výzkumy. Například neustále obhajuje trest smrti, ale není si už vědom širších souvislostí. Třeba že ve vězení končí i lidé neprávem odsouzeni nebo se nastavení společnosti změní z demokratického na autokratický (což se v dnešní době pomalu děje v různých původních demokraciích) a začne se tento trest nepřiměřeně zneužívat (a myslím, že z komunistické minulosti Československa jsme se v tomhle ohledu mohli dost poučit). Pojem retardovaný altruismus, který tu tak často zaznívá je ale docela výstižný, to i oceňuji, akorát mě někdy zaráží to, jak sám autor nevěří ve společnost a používá to hrozně plošně a neselektivně.
Drbohlav podle mě velmi trefně upozorňuje na to, že společnost má vliv na formování masových vrahů a taky má na to důkaz, když přepisuje zápisky Olgy Hepnarové, nebo to může ilustrovat na nespočetných manifestech různých masových vrahů. Ale on se neopírá o tyto fakta, která mu leží pod rukama a která jsou uvedena na jiných místech v knize. Prostě si jede jen svoje filosofické úvahy. Proto tyhle pasáže považuji za zcela mimo až neprofesionální.
Osobně jsem očekávala víc informativní, věcný a vědecký styl psaní, méně úvah a podsouvání vlastních dojmů.