Kniha byla náročnější na četbu, nicméně příběh mne oslovil. Knihu hodnotím na 4,5 hvězdičky, tj. 90 %.
Hlavní postavou je pan Theodor Mundstock - Žid, který žije s vědomím, že půjde do transportu. Trpí schizofrenií, svému fiktivnímu dvojníkovi dává jméno MON a vede s ním dialog. Zajímavě byly vykresleny situace, kdy se připravuje na transport, nad čím vším uvažuje, aby obstál při transportu a následně v koncentračním táboře. Líbilo se mi, že také navštěvoval rodinu Šternových (Šimon, Frýda, Otto, paní Šternová, babička) a dával jim sílu a energii různými prostředky. Tvrdil, že bude lépe, ale musí ještě nějaký čas vydržet. Navštěvoval také jiné lidi, aby je podpořil. Seznamuje se také s dívkou Ruth Krausovou, která v jeho životě sehraje určitou roli..
Kniha na mne působila tajemně, groteskně, na text jsem se musel více soustředit. Líbily se mi také dopisy, které se v knize vyskytovaly a také například, když V PARKU zalétne otázka, která dojme Theodora Mundstocka. Zajímavá je také kapitola, kdy Mundstock navštíví pana Šolema, který mu vypráví o některých událostech, které se staly v minulosti a tyto události se vztahují k židům.
V knize se vyskytuje DOSLOV, ve kterém jsou uvedeny informace o Ladislavu Fuksovi a jeho tvorbě a také se v něm dočteme, jakými peripetiemi musel autor projít, než kniha byla vydána. V Doslovu je uvedeno, že "pozornost přitahovala psychologická analýza zvláštních postav a stejně zaujal vypravěčský styl, do detailů promyšlený. Fuks psal způsobem poněkud starobylým, ozdobným, obřadným. Vypravěčův jazyk si neliboval v emocích a spíše dbal na přesný popis a na rafinovanou strukturu motivů. Stylizované dialogy a melodie věty, jaké se nejvíc tradovaly ve starších měšťanských rodinách, plynuly v pomalejším a vážném tempu. A vypravěč přitom s potěšením a záludně, ale s vážnou tváří, vyhledával příležitosti ke groteskním efektům."
Oceňuji, že se v knize nacházejí také VYSVĚTLIVKY (slova a citáty z hebrejštiny).
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Ztratit naději je to nejhorší, co může člověka potkat. Bez ní je i boháč žebrák, natož pak my, chudáci s hvězdami.
Je známo, že všechno na světě časem přebolí. I ty nejsmutnější věci, které člověka potkají, časem ztratí svou, jak se říká, příchuť smutku, takže už nepadne do duše člověka ani kapka žalu...
Jsme-li, není smrti, je-li smrt, nejsme.
Smrt je mezník, před nímž se lidé zastavují.