What do you think?
Rate this book


104 pages, Hardcover
First published January 1, 1988
Karla Čapka mám zafixovaného jako moudrého muže, jednoho z velikánů naší literatury. Dlužno říci, že jsem žádnou z jeho prací dlouho, dlouho nečetl - když mi tedy přítel nabídl sbírku jeho her, okamžitě jsem té možnosti využil. První na řadě byl Loupežník a mé pocity i myšlenky jsou rozporuplné.
Dějová linie je prostá - na jedné straně stojí postava Loupežníka - mladého muže, nespoutaného konvencemi, chovajícího se zcela v souladu s Nietzscheho vůlí k moci. Na druhé straně je postava Profesora - otce, který svůj život obětoval práci pro svou ženu a děti, z nichž první jej proti jeho vůli opustilo, a druhé (Mimi) je roztrženo mezi láskou k Loupežníkovi, a poslušností k rodičům. Čapek sám v předmluvě mluví o svém autorském záměru takto:
"...Kamarádi z doby tehdejší, dosvědčte autorovi, není-li tento "Loupežník" aspoň trochu podobiznou vás samotných, vás, kteří jste tančili v Zátiší, sahali po každém děvčeti, utrhli každou růži a současně zvedli odboj proti stávajícímu vkusu v umění; ta veselá vůle a životnost, jež tehdy oslňovala mladé oči, neztrácí na své síle ani ve vzpomínce. Jaká radost a jaký pych je to, cítit se mladou generací! cítit se novotářem, dobyvatelem, loupežníkem života! Jak svěží je nezákonnost, jak hrdinně se nese tíha nezodpovědnosti..."
Nosné téma hry je tedy postaveno na boji konvencí s vůlí tyto konvence porušující, zodpovědného přístupu k životu s nespoutaností, ideálu romantické lásky s poslušností děvčete vůči rodičům. Čapek se projevuje jako dobrý pozorovatel, dokáže vynést do popředí archetypální konflikty i vlastnosti, a hra se téměř dostává na půdu mýtu ("The value of myth is that it takes all the things you know and restores to them the rich significance which has been hidden by the veil of familiarity." - C. S. Lewis).
Autorovy sympatie jsou na vrub Loupežníka a Mimi - především Loupežník v průběhu příběhu získává sympatie ostatních postav mimo Profesora, jeho obrazy ostatní dokonce nalézají ve svých vzpomínkách na výrazné postavy svých životů (mladý pytlák, cizí kníže na lovu, voják obviněný ze zločinu). Loupežník se tak stává "nadlidským" nositelem něčeho, co bych označil za životnost a nespoutanost. Jeho protihráčem je postava Profesora, Mimina otce. Loupežník jej hodnotí takto: "Trochu stůně se srdcem, rád káže a je strašně starostlivý; ničemu nerozumí a proto se do všeho plete; zkrátka výborný starý pán, plný slabostí a zásad".
Otec v příběhu vystupuje jako téměř ztělesnění konvenčního pohledu na morálku - po útěku své první dcery, Loly, za láskou, opevní svůj dům - zamřížuje okna, pořídí vysokou zeď a velmi solidní bránu. Je přesvědčený o tom, že mládí je třeba zkrotit, že je škodlivé nejen pro svého nositele, ale i pro jeho okolí. Svou dceru považuje za nedospělou, za téměř "hračku", jak ji jednou označí. Miluje ji, ale jeho láska zraněná odchodem první dcery, se projevuje jako majetnická, spojená s touhou po kontrole. Mimi se však nakonec této kontrole vzepře - vědomě křivě přísahá, a nakonec se ve sporu fyzicky postaví na Loupežníkovu stranu.
Jádro celého sporu se obnažuje v tom, jak jednotlivé postavy vnímají lásku. Pro Loupežníka je to "uloupení" času a příležitosti jemu dané, bez ohledu na následky a okolnosti. Pro Mimi je to nalezení vlastní osobnosti, vůle k prosazení sebe a vlastního (romantického) pohledu na lásku. Pro otce je to fakticita lásky, to, co jsem ochotný pro druhého udělat, čeho jsem ochotný se vzdát. Právě o tom, co je láska Profesor diskutuje se svou ženou - připomíná to, že na sebe čekali osm let, to, jak obětoval svůj život tomu, aby spolu mohli být, a aby zabezpečil svou rodinu. Jeho žena ve své odpovědi projevuje poprvé za třicet let střípky nespokojenosti, když vzpomíná na to, jak jedinkrát chtěla porušit každou normu a každý příkaz, aby mohli být spolu, a přemýšlí, za pro ni tato jediná chvíle neměla větší cenu než celých osm let, kdy na svého muže čekala, nebo než všechna léta, která spolu od té doby prožili.
V této chvíli se dílo řadí k odkazu romantismu a jeho pojetí lásky jako silného a prudkého volání, kterého je třeba uposlechnout bez ohledu na okolnosti nebo normy, které jsou porušeny. Je to láska, která sebou samotnou ospravedlňuje vše - smrt soka, odchod od rodiny, ať již tvořené rodiči, či manželem. Je to krutá láska, což nakonec dosvědčuje i příběh Loly, která se zlomená a opuštěná vrací zpět do rodičovského domu. Je to vášeň, pro kterou je lepší rychle shořet, než dlouho doutnat. Je to také cesta toho, kdo plnými doušky hltá pouze z ambrozie hormonů, a nikdy nepřipustí, že láska, stejně jako květina, nevyžaduje boření norem, ale péči, trpělivost a odevzdání se.
Na závěr ještě jeden krátký citát a zamyšlení: Miluj, a pak dělej co chceš - říká Augustinus, jeden z uznávaných církevních Otců. Je otázka zda-li to myslí tak, že nezáleží na tom co děláme, pokud v sobě cítíme lásku, anebo tak, že vše co děláme, má být diktováno láskou k druhému - láskou, která nehledá vlastní naplnění, ale štěstí druhého.