Hlavní hrdinka nové prózy Terezy Semotamové žije v nespokojeném vztahu v cizině; po nevyjasněné smrti partnera se vrací do rodné země, kde však nemá kde žít (ostatně ani neví jak), a tak vezme zavděk skříní, kterou její sestra hodlá vyhodit. Skříň umístí do vnitrobloku a nastěhuje se do ní. Bizarní východisko textu se postupně stává metaforou hledání prostoru na tomto světě, do nějž se projektuje vztah k rodině, mužům, kamarádům, k sobě samé. Jsme svědky hrdinčina boje o holou existenci; vypravěčka jej sice vytěsňuje, nakonec však není zbytí. Léto totiž končí a do skříně zatéká.
Bezejmenná vypravěčka nás provádí svou životní krizí, do níž vyústil nedávno skončený trýznivý partnerský vztah. Její vyprávění však nezabředává do nějaké uvzdychané sebelítosti (jíž se podobný typ psaní tak často nedokáže vyhnout), a to především díky živosti jazyka, prodchnutého slangovými obraty, popkulturními narážkami, všemožnými hříčkami, do nějž se ovšem tu a tam vlamují i „vyšší“, abstraktnější polohy, zejména v reflexivních, až meditativních pasážích, které tvoří jakýsi refrén vypravěččina monologu. Před čtenářem se tak postupně skládá jakási tragikomická mozaika, v níž se odráží jedna etapa života mladé ženy, etapa plná nálezů a ztrát, strnulosti, ale také odhodlání žít jinak a touhy po lásce.
Książka zaczyna się tak - główna bohaterka po trudnym rozstaniu wraca po latach do kraju. Z pracą krucho, nie ma gdzie mieszkać więc pomieszkuje u przyjaciółki i siostry, a matka zamęcza ją pytaniami o plany na przyszłość. Dziewczyna chce się usamodzielnić, jej siostra właśnie pozbywa się szafy, więc ta tę szafę zabiera, ustawia na podwórku i postanawia w niej zamieszkać. I serio, zamieszkuje w tej szafie. (przypomnienie ode mnie: fikcja jest fikcją i dozwolone w niej wszystko!). Brzmi jak coś pokręconego i takie jest, ale obok tej dziwności jest niezwykle smutną historią (choć smutną w nie tak oczywisty sposób - co bardzo mi się podoba!). Dodatkowym podkręceniem tej ekscentryczności jest też jej fragmentaryczność, nielinearność oraz przenikanie się realności z wyobrażeniami i wspomnieniami narratorki. I przyznaje, że przez tą mieszankę zdarzyło mi się w niej pogubić. „W szafie” Terezy Semotamovej jest opowieścią o kryzysie, o stracie, uciekaniu od dorosłości, poczuciu niesprostaniu oczekiwaniom, a tak w skrócie to o milenialsowej nieznośnej ciężkości bytu. I zapewne ta wielka ciemna szafa, w której chowa się narratorka jest zabiegiem metaforycznym, ale ja nie przepadam za doszukiwaniem się symboliki (nawet tak oczywistej), a już na pewno nie lubię narzuca interpretacji więc po prostu przeczytajcie i przetrawcie ją sobie same.
Były momenty, gdy forma wydała mi się przesadzona i zbyt chaotyczna, przez co wybijała mnie z rytmu i zmniejszała zaangażowanie w czytanie. Były też przynajmniej dwa rozdziały, których obecności nie zrozumiałam. Tyle że sens całości wciąż uderzył we mnie mocno, więc piszę o tym jedynie po to, żebyście nie byli zdziwieni, gdy sięgnięcie po powieść. Wydaje mi się, że ja nie byłam na nią gotowa i nie do końca przypadła mi do gustu, a jednak... Liczba znaczników mówi, że znalazłam w tekście trochę pięknych oraz ważnych słów. Że powieść ta była dobra i ważna. Poruszyła temat, jaki wielokrotnie spotkałam już był w literaturze, ale zrobiła to w zupełnie innym stylu. To natomiast jest dużym plusem!
Milovníci české literatury, zbystřete! Tohle je totiž kniha, jež vás nemůže minout. Na koho občas nepřijdou krušné časy? Rozpadne se vám vztah, vrátíte se z ciziny do rodné země... Chvíli trvá, než se vzpamatujete, a u kamarádů a příbuzných člověk nemůžete zevlovat věčně, navíc tam není klid. Tak co se takhle nastěhovat do skříně? Pravděpodobně po knize sáhnete kvůli zápletce, ale zůstanete kvůli výborné práci s jazykem. Tereza Semotamová má slovní zásobu, kterou by jí jeden záviděl, a využívá jí opravdu naplno, ať už jde o slovní hříčky, intertextové odkazy nebo prostě přirozenou dikci přímých řečí. Přidejme onu tíhu lidské existence (nesnesitelná těžkost bytí, že jo), s níž se musí hrdinka potýkat, a ve výsledku máme hned několik pasáží, které při čtení ťaly do živa. Některé jsem si musela po dočtení přečíst znova a určitě se k nim ještě vrátím. Tereza Semotamová napsala vážně dobrou, chytrou a aktuální knihu. Ta Litera za prózu by jí slušela.
Možná je to tím, že jsem za poslední rok nečetl moc knížek, ale tahle mě úplně dostala. Jel jsem na Vánoce k rodičům a hrozně jsem tu knížku musel přečíst. Tu skříň žiju totiž taky, ostatně jako skoro každej v mý generaci. Stejně tak je pro mě složitý pohřbívat lidi, co se mi přimotají do života, vracet se z ciziny do oprýskaný krajiny, kde jsou v souladu s přírodou i smetiště a sklady šrotu. Hlavně to je daleko tvrdší než ukňouraný mužský bolístky, kterejch jsou plný regály.
Bardzo doceniam za tematykę, ideę. Moim zdaniem jednak była zbyt chaotyczna, przez co gubiłam się i ostatecznie nie zrozumiałam w pełni przekazu. Zaznaczyłam kilka momentów, które były w punkt i bardzo mnie poruszyły. Chociaż historia była sama w sobie smutna i los bohaterki tragiczny, to towarzyszyło tym wszystkim dość specyficzne poczucie humoru, nie w każdej sytuacji mi to odpowiadało, ale bywały momenty kiedy się uśmiechnęłam. " Klucz: to nie jest tak, że jestem niewystarczająco dobra dla moich rodziców. Jestem niewystarczająca dla siebie".
Nápad dobrý a autorka umí psát, jenže: i) život ve skříni je tam vlastně jenom jako na okraj a ii) hlavní postava nic nedělá, jenom sledujeme flashbacky do minulosti, do rovin a k postavám, které jsou pro děj nepodstatné. Stylistické cvičení to nebylo špatné, ale pokud nemáte rádi bezobsažné plácání (se) od ničeho k ničemu, tak nadšeni nebudete.
Nové a současné kombinace slov, ne zcela obvyklé výrazy, hodně hodně čtivé. Doporučuju. Ani mi tak nešlo o děj jako o skvělý jazyk, jakým se autorka dovedla vyjádřit. Za nenápadným názvem je mnoho. Cením porušování nepsaných pravidel.
Na konci minulého roku jsem četla Celý den se nic nestane a jakoby tam se toho stalo navzdory názvu tolik, v porovnání s tímhle! Styl vyprávění mě dost otravoval, myslím, že ani sama hrdinka příběhu nevěděla, která bije a konstantně mi byly předhazovány random situace, které se nakonec nedaly zařadit do časové osy, prostě blázinec... Protagonistce bych dala tak asi pár facek, ať se konečně vzpamatuje, no neskutečné. Vlastně to byl dost zázrak, že jsem to dočetla (s vidinou, že to teda bude někam směřovat, ale bohužel). Abych jen nekřivdila, tak občas tam byly dost zajímavé obraty či myšlenky.
Bude, bylo nebylo, bylo tu, není tu. Knížka s hlavní hrdinkou, která se nevklínila do chaosu bytí ne proto, že by byla nějak poškozená a už z výroby vadná, ale proto, že neví, proč by měla být klínem. Spíš než bojovné rozuhodnutí jím nebýt ji charakterizuje pasivita, kdy se jen vznáší na hladině a čeká, jestli ji proud donese do přístavu, nebo ji semele válec pod jezem; ze srovnání vlastního sebepojetí a něžně krásné labutě vypravěčka Hana vychází nutně poražená. Po návratu z pobytu v Německu a po trudném konci děsivého vztahu vypravěčka chvíli migruje mezi rodinou a přáteli, ale to taky nejde napořád, takže nakonec na tajňačku zakotví na dvoře v nepotřebné skříni, uložená v odkladišti. Zatímco navenek se snaží budit dojem někoho, kdo drží pohromadě a má někde podepsanej plácek, kam tu svou hromadu může každej večer odložit, uvnitř se Hana drolí a sype. Knížku Ve skříni vezmeš do ruky ze zvědavosti - he, holka, co žije ve skříni?! A buď u ní s chutí zůstaneš až do poslední stránky, nebo tě po pár odstavcích otráví svým výrazem - široká slovní zásoba charakterizující idiolekt hlavní hrdinky je protkaná intertextovými odbočkami a parafrázemi všeho druhu - poznáš tu texty kapely Hm…, Fráňu Šrámka, Baladu pro banditu, Nedvědovic Stánky, texty z letáků, korporátní mrdštinu. A samozřejmě i Kunderu s jeho nesnesitelnou lehkostí/těžkostí. Mě tyhle výpůjčky někdy trochu dráždily, ale je to asi jeden z funkčních způsobů přiblížení hlavní hrdinky - když máš v hlavě vesmír asociací a chaos citátů od moderny po dementní reklamní znělku, není vždycky snadný udržet směr (myšlenek, života, cože).
V textu se prolíná minulost, současnost, skutečnost, sen, autentizující přepisy internetové konverzace. Textu tak bývá čtenáři vyčítáno, že je příliš roztříštěný a není snadné se v něm orientovat. Pravdou je, že takto členitá kompozice vyžaduje trochu pozornosti - ostatně jako si pozornost zaslouží každá introspekce. Semotamová umě ukazuje vnitřní svět mladé ženy, která je naprosto uvěřitelná ve své ztracenosti a přesto, že je beze sporu vzdělaná a inteligentní, nemá sklony k egoistickému pozérství. Spíš než boj, čechrání peří a kopání kolem je jí vlastní pohroužení se do sebe a hledání prostoru a času pro znovunalezení smyslu věcí; a právě tenhle prostor nachází nejdříve ve skříni, později u své sestry. Vzdálenost mezi lidmi (metaforická i doslovná) nakonec není tak veliká, jak se zdálo.
Jestli hledáš odpovědi na svůj aktuální životní zmar nebo existenciální skepticismus, nečekej, že ve skříni najdeš něco hotovýho. Každý otevření dveří a hlubokej nádech nakonec vyžaduje vlastní práci.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Tre stelle e mezzo Nell’armadio di Tereza Samotamavà (Miraggi edizioni) è un racconto frammentato, doloroso e a tratti spiazzante. Il sapore onirico pervade tutte le pagine eppure la realtà vi entra con una durezza imprevedibile.
Nell’armadio - Tereza Semotamovà - Miraggi edizioniNell’armadio è un libro molto particolare, quando Miraggi me l’ha dato ero impaziente ma stavo vivendo un momento complicato. Ero alle prese con decisioni importanti: cambio o non cambio vita? E non me la sentivo di affrontare le stranezze di Hana che ha stravolto la propria esistenza e non necessariamente in positivo. Con una serenità maggiore ho potuto apprezzare ogni sfumatura (dai, forse non tutte) di questo libro ricco di rimandi alla lettura e alla cultura in generale.
Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? Tereza Semotamová se ale spíš ptá "Proč mám vůbec jít?" Klade jednu existenciální otázku před druhou a je tu mnohem víc chvil, kdy si hlavní hrdinka řekne, že život nemá smysl, než těch, kdy probleskne záchvěv toho vyhrabat se z té skříně. Při čtení jsem si vzpomněla na Zeptej se táty od Balabána. Podobný pocit nekonečnýho deště a lidskýho pinožení bez zjevnýho smyslu.
Na literární styl jsem si zvykla rychle, bohužel jsem si nezvykla na skoky v časové linii a náznaky, které jsem nedokázala rozluštit. Mám radši trochu polopatičtější čtení, ale to jsem holt já. Proto tři hvězdy.
Tohle je typická kniha, která pro ženu starší generace už nepřináší nic nového. Nabízí pohled do psychiky mladé ženy vyrovnávajicí se svým vlastním způsobem s životní krizí. Kniha je protkána krásnou a bolestně prožitou mladou moudrostí a velmi chytře (i když zdánlivě) spontánně zabudovanými úryvky z písní a básní, které situace hrdince vyvolávaji. Tenhle rys je příjemně osvěžující a mnohdy vyprávění odlehčuje. Vím, že se autorka snažila zachytit stav duše, a proto odvážně prolíná přitomnost, minulost, sny, fantazii, realitu, dopisy, internetovou komunikaci. Ale někdy je to za cenu zmatení čtenáře. Zvláště časové skoky jsou dost nepřehledné.
Gdyby wybierać sprzęty do właśnie urządzanego mieszkania na podstawie częstotliwości ich występowania w literaturze, trzeba by je wypełnić szafami. Stałyby obok siebie, szafy o różnych właściwościach.
Szafy - portale otwierające na podróże. Taka szafa stoi w starym domu profesora Kirke'a z powieści Lewisa. Bohaterowie “Lwa, czarownicy i starej szafy” otwierając drzwi do jej wnętrza na szczęście nie słyszeli - jak Miron Białoszewski - szeptu “ta szafa to wejście do piekła”. Poeta nie przestraszył się i we wnętrzu dostrzegł “czerwoną suknię i czarne skarpetki Dantego".
Szafy mają swoje humory, nastroje, a nawet pory dnia. “Szafa nocna udaje bierność szafy dziennej”, pisze Wisława Szymborska w “Wywiadzie z dzieckiem”. Są szafy-porywaczki i uwodzicielki. W "jęczącej skrzypieniem" Szafie z komisu "lamentowały umierające korniki", a wszystko to działo się w opowiadaniu Olgi Tokarczuk, w którym główna bohaterka odkrywa wnętrze Szafy, zapadając się w nim i pożądając jej jak mężczyzny. W finale swoje (i nie tylko) życie powierza wnętrzu szafy. Są też szafy-podglądaczki, jak w listach Kafki do Mileny Jesenskiej, w których pragnął być “szczęśliwą szafą” patrzącą na ukochaną.
Są też szafy najpopularniejsze. Szafy-kryjówki. Jak w tej scenie:
Przy oknie stoi chłopiec. Z podwórza dostrzega go "gromada chłopców". Ten podobny do tyczki pokazuje mu język i krzyczy: - Żyd! Chłopiec uświadamia sobie niebezpieczeństwo. "Co ja zrobiłem?!" - zadaje głośno pytanie. "Powtórzył te słowa kilka razy, a potem uciekł do szafy i owinął głowę kocem" - pisze narrator opowiadania Tadeusza Różewicza. Takich szaf w literaturze jest najwięcej.
Skoro poznałem w życiu tyle szaf literackich i kilka szaf rozmontowałem (nie tylko metaforycznie), nie miałem zbytniej ochoty poznawać szafy, do której przeprowadza się bohaterka powieści Terezy Semotamovej. Nie dość, że tytuł “W szafie” (tłum. Anna Wanik) do najsubtelniejszych w historii literatury nie należy, to jeszcze naprawdę mebel ten wydaje mi się przedmiotem literacko nadużytym. Przemogłem się jednak z sympatii do czeskiej literatury i przyznaję, że to naprawdę niezła powieść.
“W szafie” okazuje się całkiem udaną tragikomedią o młodej rzeźbiarce, która wraca z zagranicy i przeżywa kilka kryzysów za jednym zamachem. Gdy jej siostra postanawia zmienić szafę i wyrzuca stary mebel na podwórko, bohaterka książki Semotamovej decyduje się na zamieszkanie w niej. To dzieło “sztuki meblarskiej, made in Poland, na którym szwedzcy projektanci i polskie napalone chłopaki z prymitywnymi piłami w rękach, pod okiem sudeckich Niemców, z pewnością się wyżyli”, pisze Semotamová.
Pisarka całkiem ciekawie teatralizuje scenę swojej opowieści, dzięki czemu udaje się jej sprawnie połączyć to, co niemożliwe z realnością opisywanego świata bez sięgania po “realizm magiczny”. Jest to pisane momentami bardzo zabawnie, ale też esencjonalnie, z wyczuciem języka i metafor, które czasem jednak przesadnie rozbudowuje. “Miasto to przekrojona na pół śliwka z kompotu” wydaje się być metaforą o przeciętnym uroku, ale jednak trafną. Gdy autorka dodaje do tego, że miąższ tej śliwki jest nabrzmiały i “bogaty w substancje odżywcze”, konkret przykrywa sensy, które miały być ukryte.
I z sensami natury ogólnej mierzy się autorka w tej powieści - sensie egzystencji, możliwości podejmowania dobrych decyzji i banalnością codzienności, którą próbuje wydobyć za pomocą odrobinę fantasmagorycznych wizji. Rozbija się jednak o to, że poza dobrym, choć też niezbyt oryginalnym, pomysłem na powieść i kilkoma niezłymi scenami, sensy tej powieści można streścić w jednym akapicie.
Czyta się “W szafie” dobrze, sporo tu odniesień do popkultury (wyjaśnionych przypisami końcowymi w polskiej edycji), język jest zaczepny, próbuje być poetycki i unikać schematów, a jednak sama opowieść o bezsensie życia pokolenia urodzonego na przełomie lat 80. i 90., uwikłaniu w kapitalizm, upadek wizji ciągłego rozwoju i nieciekawe perspektywy, wymaga może czegoś więcej.
Pracą dyplomową bohaterki “W szafie” jest betonowa opona. I taki właśnie świat, pełen bezsensownych działań, którym nadajemy wartości i znaczenia po to, by uchronić się przed dostrzeżeniem tragiczności naszego istnienia, przedstawia Semotamová. Odsłanianie tego horroru ontologicznego jest tu jednak zbyt oczywiste i czytelne po kilkunastu stronach. Powtarzalność zastosowanych pomysłów sprawia, że choć to bardzo sprawna, ironiczno-sarkastyczna opowieść, to brakuje w niej napięcia. Ale mimo to, wieczorami zwłaszcza, czyta się bardzo sprawnie.
To moja pierwsza czeska książka jaką miałam okazję czytać. Myślę, że zachęciła mnie, żeby sięgnąć po inne pozycje nie tylko tej autorki.
Początek jest bardzo trudny, a sama bohaterka wydaje się być bardzo irytująca. Z czasem czytelnik dowiaduje się, że jest po prostu nierozumiana. W głównej postaci odnalazłam wiele z własnej osoby, być może dlatego było mi tak trudno zaakceptować jej „ekscentryczność? inność?”.
Ostatecznie otrzymujemy portret postaci bardzo złożonej i pogubionej, której historia jest tak samo pogmatwana jak ona sama. Sposób narracji odpowiada cechom bohaterki i tym samym stawia czytelnika w lepszej pozycji do zrozumienia sposobu jej działania.
[spoiler alert] Fabuła krąży wokół życia kobiety, naturalnie więc oczekuje się rozwiązania. Na końcu trafiamy jednak do punktu wyjścia. Zmienia się tylko postawa postaci. Być może tym razem uda się światu jej pomóc?
This entire review has been hidden because of spoilers.
Dziwna, trudna w odbiorze i niepokojąca. Nie dla każdego. Jednak przyciągająca swoją "innością", pozwalająca na wyjście ze strefy komfortu.
"W szafie" to tytuł, w którym groteska miesza się z realnością. Historia, w której panuje chaos czasowy. Przeszłość i teraźniejszość. Fragmenty, które pasują do siebie oraz takie, które są zaprzeczeniem tego, co czytasz. Całkowicie odrealnione a jednak możliwe.
Duży plus za całe tło społeczne oraz kreację "osobowości", tak różnorodnych a jednocześnie tak bardzo nam znanych.
Ciężkie, wysysające i posiadające drugie dno. Czuję się zmęczona lekturą ale i zadowolona, że ją spotkałam na swojej drodze.
U téhle knihy jsem se neustále pohybovala od "jo, je to dobré" k "šmarjá, to je blbý". Jazykově to místy bylo hodně povedené, takové neobvyklé, ale jindy zase skoro až vyumělkované. S obsahem to bylo stejné; zajímavé vyprávění se střídalo s přílišným filozofováním. Skoky v čase a místě mě docela zamotaly. Hlavní hrdinku jsem stokrát měla chuť proplesknout. Ačkoli jsem s autorkou ze stejné generace, tyhle pocity existenční marnosti prostě nemívám a ani je moc nechápu. Po dočtení jsem měla chuť zakřičet: Už se sakra vzpamatuj! A zároveň jsem si tím pádem připadla jaksi stará...
Styl psaní i námět zajímavý, celkově mi to ale přišlo trošku zmatené. Možná to bylo i tím, že jsem knihu četla zbytečně dlouho, tak jsem se pak v některých pasážích nemohla zorientovat. Než jsem začala číst, myslela jsem, že půjde o něco spíš veselého a ztřeštěného, asi proto, že nápad bydlet ve skříni mi přišel tak absurdní, že jsem to vztáhla na celou knihu. Po přečtení musím konstatovat, že tady jsem se hodně spletla, už dlouhou dobu jsem nečetla něco tak depresivního...
Styl psani se mi libil. Misty ale kniha zklouzavala k prilis dlouhym popusnym pasazim. Nicmene i pres zajimavy styl je to kniha u ktere si na konci reknete proste jen “hmmm”.... Misty me popusne casti vylozene nudily, rozbihaly se mi myslenky a to i v pokrocilych castech knihy, coz se mi casto nestava. Kniha me nevtahla, nepohltila. Dej v naznacich mam rada, rada si domyslim, ale zde se vlastne nedozvime vubec nic, takze pribeh je nakonec vlastne tak nejak o nicem. Pritom ma potencial. Hmmm...
Proč Češi tak rády píšou, a čtou, o lidech, kteří jsou v životě naprostí tragédi? A kteří si za tu svoji situaci vlastně můžou dost sami. Je fakt že Semotamová si s tím pohrála, přinejmenším v první části knihy mě dost bavila. Jazykově, je vtipná, tragičnost a bez útěšné nost své hlavní hodinky vyhnula do absurdna – koneckonců umístila ji skříně.
dnf kiedys do niej wroce, teraz potrzebuje czegos prostego?? choc wsm ta ksiazka jest prosta,glupiutka(co absolutnie kocham w powiesciach) ale momentami tez nie rozumiem co sie wlasnie dzieje, niektore rozdzialy sa o przeszlosci i dopiero po czasie sie o tym dowiaduje.. taaaak wpadlam w zastoj i teraz potrzebuje czegos innego??
Románů s ústředním motivem o hledání sama sebe a single ženách (i mužích) 30+ je opravdu hodně a moc se v ničem neliší. Ve skříni vyniká aspoň tím, že je postaven do absurdního prostředí skříně. Takový lepší průměr, nic víc.
Sexisticky bych řekl takové typicky ženské čtení, spousta rozvitých vět a slovních obratů, žádný velký děj. Autorka zajímavá, téma zajímavé, zpracování celkem o ničem.