„Má mě rád, nemá mě rád, myslí na mě, vezme si mě, láskou se souží, po jiné touží…“ Deset současných českých prozaiků a deset povídek plných nejistot, pochyb a toužebného čekání. Stále ten stejný cit – a vždy nový a nezaměnitelný příběh. Ať už končí štěstím, neštěstím, manželstvím, kytičkou, nebo hubičkou…
Alena Mornštajnová vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Žije ve Valašském Meziříčí. V roce 2013 vyšel její debutový román Slepá mapa, který byl nominován na Cenu Česká kniha 2014.
originální, platonické, s jasnou pointou na konci každého příběhu, odlišné osudy, přitom v něčem tolik identické krásná Alice Nellis, Aňa Geislerová a Irena Hejdová
Tohle byla opravdu skvělá sbírka. 👌🏼Každý autor téma lásky pojal jinak, a tak se můžete setkat se štěstím, ale i s bolestí, smutkem a ztrátou. Všechny povídky měly zkrátka něco do sebe, moc Má mě ráda, nemá mě ráda doporučuju, pokud chcete třeba s povídkovými sbírkami začít. Je za mě totiž jedna z nejlepších. 📖
Krásné povídky o lásce, někdy vzbuzující dojetí, jindy smích nebo zvědavost. Každá jiná, přitom v něčem pokaždé tak podobná. Jediným zklamáním byla až příliš krátká povídka od Aleny Mornštajnové, tam jsem měla vyšší očekávání. Naopak velmi milým překvapením byly ostatní povídky, hlavně ta poslední!
Povídky, jejichž společným tématem je láska. Pokaždé pojatá trochu jinak. V jiném věku, situaci, někdy reálná, někdy spíše platonická.
Já s povídkami dlouhodobě bojuju a stále si k nim moc nedokážu najít cestu. A už jsem docela přišla na to, čím to je. Já se totiž neumím na těch krátkých textech sžít s autorovým stylem psaní. Vypozorovala jsem, že u delších povídek tenhle problém nemám, a to je asi taky důvod, proč se mi zrovna tady ty delší kousky líbily víc - třeba závěrečná povídka Sofi.
Některé autory už jsem znala, takže jsem trochu tušila, do čeho jdu. Ale paradoxně mě třeba má velmi oblíbená Alena Mornštajnová tolik nezaujala. Na druhou stranu Anna Bolavá pro mě byla po její knize Před povodní, která mi moc nesedla, vcelku překvapením. V negativním slova smyslu nezapomenu ani na povídku Jana Rudiše, jehož styl "napíšu celou povídku jako jedno souvětí a na každý druhý řádek dám srk srk" mě vážně vytáčel a ačkoliv to mělo být asi velmi umělecké a jiné, tak u mě to způsobilo akorát to, že jsem povídku nedokázala dočíst.
Různorodost povídek dokáže jednu skvělou věc - každý si najde ty své, které mu sednou. Je jasné, že ne všichni autoři se zavděčí všem čtenářům. To je normální. A to je vlastně ta krása. Krása literatury.
Sebráno z regálu hlavně kvůli jménu Jaroslava Rudiše a jeho povídka nezklamala. U zbytku už jsou dojmy smíšené, některé příběhy se čtou jako dopisy od čtenářů v bravíčku, jiné mají naopak jiskru, vtip i emoci. V každém případě ale sbírka dobře slouží jako krátký návod pro to, které české autory v knihkupectvích ignorovat, a o které se naopak začít zajímat.
Krátké povídky z nichž mě osobně zaujala prakticky pouze jedna a to Švihák. Pohled na lásku v domově důchodců i se završením hodnotím velmi kladně. Ostatní byly spíše průměrné a než jsem se dostal na konec audioknihy, tak z paměti stihly vyprchat.
Příjemné oddechové čtení na pláž. 10 autorů a jedno téma: láska v různých podobách bez ohledu na věk. Nezklamal Rudiš a Petra Dvořáková, příjemným překvapením byla Anna Bolavá.
povidky byly kratke a pekne ctive, ale dve jsem musela preskocit, jedna byla napsana jakoby velmi hovorovou cestinou a druha me proste nezaujala, jinak velmi pekne cteni