Populární český dramatik, scénárista, textař a herec. Úzce spolupracuje s Ladislavem Smoljakem (v divadle, v 70.-80. letech i jako filmový scenárista), se svým synem Janem (ve filmu od 90. let) a s hudebním skladatelem Jaroslavem Uhlířem (na písních pro děti a hudbě ke svým filmům).
Vystudoval Vysokou školu pedagogickou, obor český jazyk, literatura (1958). V letech 1958 až 1961 byl učitelem v základní škole v Měcholupech na Žatecku a na gymnáziu v Žatci, později od roku 1961 do 1969 byl redaktorem rozhlasu. Od roku 1961 do 1969 byl členem KSČ, k čemuž se vyjádřil například v rozhovoru [1] pro časopis Reflex. V roce 2005 se dostal mezi prvních třicet osobností v divácké soutěži Největší Čech.
Společně s Ladislavem Smoljakem a Jiřím Šebánkem vymyslel postavu fiktivního českého génia Járy Cimrmana. S Ladislavem Smoljakem napsali pro Divadlo Járy Cimrmana řadu divadelních her, jako jejichž fiktivní spoluautor je uváděn právě Jára Cimrman. Ten je také hlavním hrdinou jejich společného celovečerního filmu Jára Cimrman ležící, spící.
Jako filmoví scénáristé se Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak podíleli na celé řadě celovečerních filmů. Je úspěšný také jako herec. Jednu z hlavních rolí ztvárnil ve filmu Kolja (natočeném podle jeho vlastního scénáře), jenž režíroval jeho syn Jan Svěrák. Tento film získal nejen sedm Českých lvů, ale i dvě prestižní světová ocenění Oscar a Zlatý glóbus. Kromě toho byly na Oscara nominovány i filmy Obecná škola (režie: Jan Svěrák) a Vesničko má středisková (režie: Jiří Menzel), ve kterých hrál vedlejší role.
Kromě písniček pro děti na hudbu Jaroslava Uhlíře psal v 70. letech pod pseudonymem Emil Synek i texty k populárním písním; asi nejznámější je Holubí dům zpívaný Jiřím Schelingerem (rovněž na Uhlířovu hudbu).
Od roku 1988 připravuje spolu s Jaroslavem Uhlířem pořad pro děti Hodina zpěvu, který je vysílán Českou televizí.
Šest povídek. Čtyři namluvené samotným autorem, Zděnkem Svěrákem, jedna Libuškou Šafránkovou a jedna Danielou Kolářovou. Nedokážu říct, která se mi líbila nejvíc. Snad ta první, protože byla tak hezky úvahová? Nebo ta druhá, kterou namluvila Libuše Šafránková, s názvem Divačka, kde vypravěčka sedí v divadle, pozoruje představení i diváky a vzpomíná? Vltava, to byla opravdu legrace, musím si ji pustit (jakože opravdickou Vltavu, ne tuto povídku, byť bych si ji klidně znovu dopřála). I druhá várka trojice povídek se mi líbila, všechny jsou originální a dobře se poslouchají. Nenáročné, leč obsahově plné. Mám Svěráka ráda, ať si o něm kdo chce, co chce, říká.
Nejsilnější dojem z této útlounké sbírky? Že si čtu ty povídky očima, ale zní mi v hlavě, jako by je předčítal pan Svěrák. Takže poměrně interaktivní čtenářský zážitek. A Přemku Baštýřovi prosím jednu hvězdičku navíc, toho týpka bych si přála potkat.
Jako dítě odchované na humoru divadla Járy Cimrmana a písničkách Svěráka a Uhlíře mám pro Zdeňka Svěráka velkou slabost a těší se u mě obrovskému obdivu a úctě. Právě proto mě velmi mrzí, že v posledních letech v jeho scénářích, a teď i povídkách, objevuji zbytečnou a mně osobně velmi nesympatickou linii prvoplánových sexuálních narážek a přežitých erotických motivů. Což je velká škoda, protože Svěrák je rozený povídkář, jednotlivé kusy jsou dobře vypoinotované a nechybí v nich typický svěrákovský humor. Například povídka Ivanka a Lenin je na jasných pět hvězd. Celek ale zanechává mírně nepříjemnou pachuť a nemůžu jít tedy výše než na tři hvězdy. I přesto, že při čtení má člověk pocit, že každou větu slyší předříkávat samotného pana Svěráka.
(hodnotím povídkovou knihu, která na GR nemá vlastní profil, nikoliv audiobook)
Texty Zdeňka Svěráka jsou pro mne určitou zárukou laskavého humoru, lidskosti a životních osudů popsaných krásným jazykem, který pohladí. A nejinak tomu bylo i v této povídkové sbírce. Povídky nejsou spolu nijak propojené, takže se ke knize můžete vracet s odstupy bez toho, že byste zapomněli, o čem co je a co tam je za postavy. Příběhy jsou úsměvné, milé, přitom se tu a tam vynoří určitá bolístka či melancholický podtón. Celkově to je příjemné čtení, které mne bavilo a ke kterému jsem se ráda vracela.
Tie casy su uz prec ked som si uprimne dokazala vychutnat takyto typ pribehov - myslim konkretne sexisticke narazky, neustale nadrzanych ludi a nadych rasizmu.
Milé, ale dost košilaté povídky. Přes krásný sloh mi témata většiny příběhů nesedla. Moc se mi ale líbila kratičká “Za Přemkem Baštýřem”, už jen kvůli ní a nostalgii kterou přinesla za Prahou mi sbírka udělala radost
Všichni mě mají za největšího knihomola, ale já klasiky a takové ty fakt známé knihy a autory opravdu nečetla. (Pořád vám říkám, že jsem spíše sběratel, než čtenář :D) A tak jsem se rozhodla zaútočit na Svěráka. A útok to byl vskutku povedený!
Skvělá kniha - úžasné povídky.
Opět jsem četla 100 stránkovou knihu týden, ale chtěla jsem si ji pořádně užít. A stálo to za to ;)
Mám rád Cimrmany i Svěrákovy filmy, tak jsem zkusil i povídky... A těžko říct. Cca polovina z nich se podobá Vratným lahvím (akorát bez humoru) a řeší vztahy/nevěru lidí po čtyřicítce, což mě moc nebralo. Přeci jen na to mám ještě pár let čas. Druhá půlka jsou povídky "ze života", a ty mě bavily o poznání víc. Jako procházková knížka je to ideální.
Milé, roztomilé povídky, které fungují na poctivého českého čtenáře a okouzlují ho krásnou slovesnou stavbou a vyšperkovanou prací se slovíčky. Příběhy, některé jakoby vypadly z našeho vlastní života, jsou čtivé a rozhodně neurazí mladé ani staré čtenáře.