Stěžejní a dnes již legendární básnické sbírky jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého undergroundu.
Jirousova vrcholná sbírka "Magorovy labutí písně" vznikla v letech 1981-1985 během autorova nuceného pobytu ve věznicích v Litoměřicích, Ostrově a Valdicích. Formou pravidelně rýmovaných textů v ní autor zachytil zápas o vlastní identitu, přičemž zároveň dokázal vzpomínat i na řadu svých přátel i na všední a obyčejný svět, jenž se pro něho však v dané chvíli stává zcela nedostupným. Jirous se projevuje i jako bytostný metafyzik: inspiruje ho nejen křesťanství, ale i buddhismus, na jedné straně čerpá z tvorby prokletých básníků, na druhé z katolické moderny. Verše, záměrně komponované naivistickou formou, jsou tedy prodchnuty autorovou vírou, objevující se v netradičních žalmech a modlitbách. V neposlední řadě však je zároveň z Jirousova opusu cítit zřetelnou snahu podat svědectví o každodenní nelehké realitě člověka za mřížemi.
Magorovy labutí písně jsou lidské. Ačkoliv se odehrávají/byly sepsány ve věznicích, básník v nich mísí vulgárnost s rozmluvami s Bohem. Mohl by psát bez vulgarit, mohl by napsat čisté modlitby, ale působilo by to hrozně povrchně. Zároveň je cosi přirozeného v tom, že někdy Boha prosí a ne jen kvůli sobě, ale hlavně kvůli své rodině, ale jindy mu spílá a ptá se ho, proč dovolil, aby se mu děla taková příkoří. Zároveň je je cítit jistá hořkost vůči českým umělcům, kteří emigrovali. Nemůžeme jim to mít za zlé, ale stejně máme jistou dávku pochopení pro básníka, že jim to vyčítá.
Učili nás, že je to kriminálník. Nemyslím po přečtení jeho básní. Divočák a magor - to jo. Ale píše o lásce a kráse, které mu pomáhaly přežít vězení a samotu.
“Nějak už se mi kreatury příčí strkat do literatury zdá se mi potom, že jsem jejich raději píšu o andělích.”
Autentické. Vtipné, přesto velmi citlivé. Skvělé užití metafor (které stálo neznalce trochu googlení:D), přirovnání věznice ke klášteru, obracení se k Bohu, hledání (smyslu), bloudění, vzpomínání. (Bez)naděje. Magorova charisma, které k nám skrz verše promlouvá, si zamilujete. Čtenářský zážitek, jak má být.❤️
O Martinu Jirousovi jsme se pochopitelně učili ve škole, i když ne nijak podrobně (aspoň jeho životopis, co jsem si teď našla, mi nic neříká a takovou sklerózu snad nemám). Loni jsem na jeho jméno narazila v Bílé Vodě od Tučkové, takže jsem si tak nějak logicky zařadila do Čtenářské výzvy jeho.
A jak to zhodnotit, hm. Někdy mi to trochu drhlo, některé jsem musela číst opakovaně, abych je pobrala, ale to mohlo být dáno mojí nekoncentrovaností v daný okamžik. (Byť útlé, není to knížka, která by se dala přečíst na jeden zátah, tak jsem si ji dávkovala po troškách celý měsíc a v některých okamžicích mi pozornost utíkala k problémům všedního dne). Je to plné jmen, která jsou pamětníkům nejspíš známá, já jsem musela googlovat - takže jsem dočasně o pár informací chytřejší, než je zase zapomenu. :-) Ale s undergroundem se asi ještě někdy potkám.
Tato sbírka se těžko hodnotí. Není to jen poezie, je to hlavně obraz doby a pohled do prostředí undergroundu. Kvalita prožitku z četby přímo souvisí s čtenářovou znalostí Jirousova života, je zde také spousta odkazů na další představitele undergroundu. Dále je potřeba myslet na to, v jaké situaci a kdy básně vznikaly. Proto tomu nechci dávat hodnocení, těžko rozlišit mezi literární a kulturní hodnotou díla. Ale hodnocení by bylo pozitivní.
Otázka víceméně řečnická - zrodila se u nás za posledních 30 let lepší básnická sbírka? Sbírka jako portrét Magorovy duše, která je sice ve vězení, ale zůstává vnitřně svobodná. Kdo by dokázal být tak upřímný, nelítostivý, hrdý, plný ironie a zároveň citlivý, pokorný, toužící v situaci, kdy je (z politických důvodů) zavřený mezi vrahy a má doma ženu a dvě malé dcery...
Mám ráda klasickou poezii, takže mi chvilku trvalo, než jsem těmto veršům - neveršům přišla na chuť. Přesto na mě hluboce zapůsobilo zoufalství, které z básní psaných za mřížemi místy až křičelo. Překvapilo mě autorovo náboženské založení.
A nejtěžšího mezi hříchy prosím Tě zbav mě totiž pýchy.
Ohromná touha po svobodě i vnitřní pochyby. Některý verše ani za těch pětatřicet let vůbec nezestárly. Modlím se k zemským patronům ďábel ať opustí náš dům Svatý Václave s bábou Ludmilou spas svou ubohou zemi spanilou
Do dnes můj nejoblibenější svazek poezie. Láska, smutek, stesk, nenávist, lítost. Magor zde prochazí těžkým a nevyhnutelným meditacím a kontemplacím, týkajícich se jeho života, kterým se mezi čtyřmi zdmi ve vězení v Kartouzích, nedokáže vyhnout, to vše propojeno skrz modlitby, otázky k jeho víře, a slovník který by spousta lidí považovala za nevhodný s konexí duchovna.