Ať začnu tím pozitivním - fotky jsou nádherné. To je asi tak jediné pozitivum, co k tomu mám.
Celou knihu jsem si lámala hlavu s tím, zda-li by se přece jen nenašel aspoň jeden slušný fotoreportér mimo Magnum Photos. Zřejmě ne. Pořád to ale nevadí tolik, jako texty samotné. Autorka moc psát neumí, i to bych ji však prominula. Co odpustit nedokážu je, že neustále podává svůj názor a odhady, co chtěl autor fotkou říci, za prostý fakt. Popisky fotek jsem tak přestala číst už někde u Cartier-Bressona. Opakovaně jsem to pak zkusila u pár fotek a nelituju, že jsem to ve větší míře přeskákala. Mnohem raději než autorčin názor na emoce, které fotograf při pořízení snímku prožíval, bych si přečetla příběh fotografie jako takové. Např. Steve McCurry a jeho afghánská uprchlice mají velmi silný příběh, který je v knize jen tak naťuknut.
Po přečtení si připadám značně ochuzená. Jednak o příběhy jednotlivých fotografií, a jednak, což je snad ještě horší, o fotografie samotné. Autorka totiž často zmiňuje fotografie, které v knize ani nejsou, což už je jen taková třešnička na dortu.
Byla bych tomu nedala ani hvězdičku, ale přece jen jsem tomu dala ještě jeden pokus. Když člověk nečte, a jen si prohlíží fotografie, je ta knížka famózní.