Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, příběh jedné současné vesnice vyprávěný očima jejích obyvatel.
Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je potřeba toho tolik napravit na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí.
Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány.
Petra Dvořáková je spisovatelka a scenáristka. Vystudovala střední zdravotnickou školu a absolvovala obor filozofie na FF MU. Do povědomí veřejnosti vstoupila svým debutem, knihou rozhovorů o víře Proměněné sny, za kterou v roce 2007 získala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. O dva roky později jí vyšla druhá kniha Já jsem hlad — příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši. V roce 2013 vydala svou první knihu určenou dětem Julie mezi slovy, za kterou získala ocenění Zlatá stuha v kategorii beletrie pro mládež a Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství; připravuje se její slovinské vydání. Novinka Flouk a Líla z roku 2015 je jejím dalším titulem pro dětské čtenáře. Pro Český rozhlas připravila sérii rozhlasových pohádek a pro Českou televizi řadu scénářů k pořadům pro děti a mládež.
Dědina Petry Dvořákové je kniha, kterou jsem si chtěl dlouho přečíst. Vypráví příběh ze současného venkova, kde ještě přežívají staré rodinné stereotypy, které se střetávají se životem nastupující generace. O střet staré a nové generace jde totiž v knize především, alespoň tak jsem příběh četl já.
Jsou to vlastně čtyři rozdělené prózy – povídky / novely, které spojuje prostředí vysočinské vesnice. Každý z textů se odehrává v jiné rodině a různé jsou i délky. Ta nejkratší má 16 stran, ta nejdelší 130. Ta je tak jakýmsi totemem, kolem kterého se motá celá kniha. Všechny postavy v knize, nejen v tomto příběhu, jsou vykresleny mimořádně hluboce, takže se vám brzy povede stát se nejen pozorovatelem dění, ale téměř i jeho aktér.
To se do velké míry daří i proto, že autorka pro svou knihu vybrala autentický hovorový jazyk. Jak uvádí ve varování čtenáři na začátku, napsala ji jazykem, který jí je vlastní. Abyste se dočista neztratili, můžete si pomoct slovníčkem některých hovorových výrazů. Toto je třeba velmi ocenit, a především jazykovou redakci knihy. Muselo být složité dostát určitému gramatickému standardu a přesto zůstat v řeči, která má do spisovné češtiny velmi daleko.
Je těžké si některé postavy zamilovat – třeba řezníka, který svůj penis jen ztěží udrží v poklopci, nebo syna Zbyňka, který svým rodičům zrovna příliš radost nedělá. Vykreslená vesnice v podání Petry Dvořákové postrádá barvotiskovou idylku a malebnost, kterou můžeme cítit z některých jiných venkovských románech z poslední doby. Příběhy jsou silné a poutavé a každý, kdo na vesnici žil potvrdí, že nejsou daleko od reality.
Dědina Petry Dvořákové si zaslouží chválu za všechny prvky – příběh, použitý jazyk, vykreslení postav a pochopitelně i za to, jak strhující dokáže autorka být. Jak dokáže čtenáře přesvědčit, že má odložit návštěvu přátel a začíst se do dalšího příběhu. Autorka si zaslouží chválu za to, jak nezakrývá podobu venkova a jak pečlivě dokáže dávkovat emoce a city.
Dědina Petry Dvořákové je kniha, kterou jsem si chtěl dlouho přečíst. Doufám, že takových nás bude opravdu hodně. Zaslouží si to.
První dvě části mě dost nadchly, třetí a čtvrtá se docela vlekla, škrtala bych. Jazyk mě dost bavila a styl mi mírně připomínal Petru Soukupovou, kterou mám ráda. Těším se na brněnský bookclub s autorkou!
Život na dedine tvoria bežné starosti, ohováranie domácich, závisť susedov aj pretvárka v rodine. Je to prostredie ako každé iné, len typické ľudské vlastnosti sa tam vyskytujú v mikrosvete. V Dedine Petry Dvořákovej navyše často dochádza k stretu starého a nového sveta, staršej a mladšej generácie, sedliakov a študentov, túžby za komunistickým režimom a odmietaním zmýšľania, ktoré už aj tak spôsobilo veľa škody. Autorka opisuje detaily obyčajných dní jednoduchých ľudí, ktorí svojim rozprávaním približujú klasické napätie vo vzťahoch medzi manželmi, otcom a synom, nevestou a svokrou, starou mamou a vnučkou. Deje sa to prostredníctvom štyroch príbehov, ktorých tempo určuje vždy iný rozprávač. Kým prvý a štvrtý príbeh majú dynamiku, druhý a tretí (najdlhší) príbeh nudia.
Dvořáková výborne opísala malosť ľudí, povahy, ktorým sa radšej vyhýbame, ale urobila to akoby jednostranne. Pri postavách zdôraznila len ich zlé vlastnosti, ktoré dokonca tak vygradovala, že sa niektoré postavy zmenili na karikatúry. Akoby zabudla, že svet nie je čiernobiely a ľudia sa už dávno nedelia na dobrých a zlých.
„Kolikrát bych chtěl být jako oni. Lidi tady na dědině. Cejtit se ukřivděnej, věřit, že bolševik je chtěl zachránit od tý sedlácký nespravedlnosti. Ti, co tak uvěřili, ti se měli nejlíp. Protože nevěděli nic. Jen tak si živořili v tom, co bylo kolem nich, počítali a stavěli si ty svoje hnízda ve škvírách, který jim bolševik přidělil. Copak jim někdo může přičítat vinu? Ale věřit, to se jim nesmí! Kdepak si myslet, že nějaká revoluce z nich udělala jiný lidi. Lepší. Čestnější. To jen Maruna pořád tvrdí, že jo. Jenže křivý záda se jen tak nenarovnají. Ani žádným převratem.“
A aby som nezabudla – chválim krásnu obálku, v ktorej sa ukrýva mapa dediny a tiež jazykovú redakciu za moravské nárečie, ktorému som rozumela aj bez krátkeho slovníka v úvode.
Pocuvala som ako audioknihu! Ta je tak vyborne urobena, ze este umocnuje tie strasti a slasti, ktore ludia na dedine prezivaju. Ja som to vsetko prezila s nimi. UZASNE!!!
Dědina je kniha, která se mi svou autentičností zaryla hluboko do srdce. Jsem holka z města, a když jsem se přistěhovala na "dědinu", říkala jsem si, že už to nebude, jak to bývalo, že rozdíly mezi městem a vesnicí už jsou dneska téměř setřeny. Opak je pravdou. Závist, nesváry, ale i hluboká láska lidí k přírodě a ochota pomoci, když je nejhůř, tak vypadá pravá česká vesnice pořád. A já jsem hrdá na to, že jsem teď vesničanka, nevyměnila bych to za nic na světě a Petře Dvořákové hluboce děkuju za to, že napsala tuhle knížku. Je opravdová a niterná. Velká poklona i famózní Lucce Zajíčkové, která s těmi obálkama prostě čaruje a každé "své" knize dokáže vdechnout život. Díky. Díky Vám oběma a už se nemůžu dočkat, až se v září potkáme!
Nečetlo se to špatně. Kdyby to goodreads umožňoval, půlhvězdičku bych přihodila. Ale: celou dobu mě celý text neskutečně iritoval. Svou jednostranností, škatulkováním, naprosto neuvěřitelným zjednodušováním a tím, že nezná nic, než zaběhnutý stereotypy, který se v literatuře objevují už od starýho Řecka. Buď je člověk dobrej nebo zlej, buď krade nebo zloděje udá, buď má cit pro půdu nebo ne, je mladej nebo starej, závistivej nebo dobračisko. A navíc, celý to na mě působilo, jako by šlo o nějakou výsadu vesnice. Jako kdyby lidi ve městě nepomlouvali, nebyli nevěrní svým partnerům, nezáviděli si. A pak taky ten slovníček nářečních výrazů: to Dvořáková tak podceňuje čtenáře, že význam nepochopí z kontextu? Nebo si myslí, že nářečí nějaké vesnice na Vysočině je tak unikátní a pozoruhodné? Nejsem z Vysočiny a 90 % výrazů jsme běžně doma používali. A co bytostně nesnáším, je falešná skromnost, která úplně prosakuje ze závěrečného poděkování. Že já taky čtu celou knihu včetně tiráže...
Kaleidoskopická exkurze do světa, kde je normální, že ženské doma otročí, děti se výchovně bijou, chlapi chlastaj, koťata se topí a lidi mají tvrdohlavě vřelý vztah k půdě, kterou obdělávali už jejich dědečkové.
Pokud jste prožili dětství na vsi nebo aspoň jezdili na vesnici k babičce (a ne nutně zrovna na Vysočinu), může být Dědina ne zrovna příjemným návratem do minulosti. Není to žádná venkovská idyla, čtenáři spíš kolikrát zatrne. Přestože je to pro některé z nás už docela cizí svět, pořád je nám blízký. Nejenom na vesnici se totiž rodina hadrnkuje o pár tisíc co po sobě nechal děda. Nejenom na vsi se lidi pošetile snaží vypadat světově. Nejenom na vsi se kouká na homosexuály skrz prsty a nejenom na vsi třicetiletí chlapi opíjí patnáctky, aby si s nima pak mohli něco užít ve křoví. Nejenom na vsi musí lidi umět vyžít z mála.
Bylo to nepříjemné, syrové a autentické čtení za 3,5*. Akorát spojující prvek mi tu chyběl.
Na malé ploše a vlastně jednoduzích příbězích je ukázáno neskutečně moc témat. Generační propast. Soužití lidí. Vliv komunistické éry na dnešní dobu, ale i na přírodu. Rozdíl mezi životem ve městě a na vesnici. Přestože žijí na malém městě, téměř na vesnici, byly pro mě některé prvky úsměvné, zvláště u starousedlíků(speciální pokoj, kam chodí jenom návštěvy, ...) Přestože knížka nemá pevný dej, je spíše mozaikou příběhu lidi, které spojuje jedna vesnice, je čtiva a napínavá. Po 20ti stránkách jsem začala nevědomky používat to zvláštní nářečí. Skvěle bylo, ze některá slova byla psaná foneticky, tak jak se vyslovují, přestože je to pravopisně úplně špatně. A malý slovnik na úvod <3
Tretia hviezdicka za audioverziu, ktora je naozaj vydarena. Inak ma tie pribehy ludi, akych poznam z vlastnej skusenosti a predstavuju plejadu najotrasnejsich a najhorsich ludskych charakterov, nejako zvlast nebavili. Hlavne, ze ludia na dedine su k sebe dobri. No nie su. Milujem anonymitu mesta, kde nikto neriesi, co si pomyslia susedia a ti druhi...
Tohle je tak živé čtení, že člověku před očima běžel film. Dovedu si představit, že takhle to na některých vesnicích stále ještě funguje. I když co já městská holka vím, že.
Vlastně to bylo spíš ok, než že by se mi to líbilo, ale dát jen dvě hvězdičky by bylo vůči Dědině a její autorce nespravedlivé. Pro mě zajímavější jazykově než obsahově. Čekala jsem klasicky románové vyprávění, a tak mě poněkud zaskočila forma čtyř více méně samostatných a délkou velmi rozdílných textů jen volně spojených jmény postav. No a pak jsem měla poněkud potíž s postavami, které na mě působily jako karikatury. Ne že by byly směšné, ale že byl natolik zdůrazněn jejich nejvýraznější (záproný) rys (hrabivost, spjatost s půdou, závist, nízkost). Chyběla mi tam když už ne vyváženost, tak alespoň náznak nějaké dobré stránky...
Postavičky z každého cesta, záletníci, zlodeji, klamári, klebetnice, nevďačnice, lenivci, opilci ... tí všetci si žijú svoj obyčajný život na dedine a vedia vždy najlepšie, čo by ten druhý mal či nemal. Satira v každej vete, no je to zároveň humor láskavý, tí ľudia sú totiž v jadre dobrí, len to nevedia dať najavo. Výborný text perfektne dopĺňajú rozprávači, túto audioknihu si nechávam na opätovné počúvanie.
Dědina bola výborná, napísaná krásnym, autentickým jazykom českej vysočiny, ktorý má dokonale napočúvaný a zvládnutý. Napísať knihu v nárečí tak, aby naozaj zaujala nie je ľahké a pani Dvořákovej sa to podarilo dokonale. U nás, na Slovensku máme takýto príklad v útlej knihe Apáka a mamáka autora, ktorý tvorí pod pseudonymom Koloman Kocúr. Dědina mi vo veľa veciach pripomenula vlastné detstvo, ale aj život a ľudí ktorých stretávam dnes, v niektorých veciach aj samú seba. Podtitul knihy " pole, závist, chtíč a otčina" výborne vystihujú obsah knihy, staré krivdy a krivdičky, rodinné vzťahy, túžbu po peniazoch, ktoré mi nepatria, jednoduchosť života, ktorý ešte stále končí často v " ... parádnom pokoji před televizu". "...Ženskou hlavně zajímalo, jesti umí chlap hospodařit. Bylo jedno, jestli smrděl. Ženský byly za služky a eště se jim to líbilo. Náš otec, ten jen čeká, že ho matka bude furt vobsluhovat. Jako by si kolikrát nemohl ani ten chleba namazat sám! A mamka si u jídla s nama ani nesedne. Ale dnešní holky mají rády, když se k nim chlap chová jako k princezně." str. 150
Já z dědiny jsem. Je trošku modernější než tahle. Ale zase je o dost menší a tak si lidi vidí do talířků ještě o něco víc. Hlavně do těch ze zabijačky. A zabijačky, ty já jsem vždycky milovala. Stejně jako tuhle knížku. Je totiž úplně stejná jako ta zabijačka. Skvělá a přitom hodně zvláštní, není pro slabší povahy a nesedne každému a nemůže ji každý opěvovat. Ale vesničani v ní musí vidět ten svět, který je formuje nebo formoval, a proto ji musí ocenit. Protože takhle .. Takhle to na dědinách opravdu chodí. A pro někoho je to krásný a pro někoho děsný, ale každej si z toho může vzít to svý.
Bravurně napsané postavy, které ten stereotypní venkov vystihují se vším všudy. Ten reálný si myslím není zdaleka tak černobílý (aspoň moje zkušenost). Mě to tudíž nenadchlo zdaleka tolik. Jednak tam není jediná postava, s kterou bych dokázala sympatizovat, a jednak mi tam chybí nějaká novodobější linie. Sice se tam střetávají generace, ale moc se nedostávají do konfliktu, všechny postavy jdou tak nějak jedním směrem. Práce s jazykem skvělá, autorka mě na tu dědinu fakt přenesla a těším se, až si přečtu něco dalšího.
Už nejak na začiatku som tušila, že táto kniha nie je pre mňa, ale bola som zvedavá na tvorbu tejto autorky. A mala som pravdu, pretože mi vôbec nesadla. Autorka však veľmi dobre zachytila typickú českú, ale aj slovenskú dedinu, na ktorej sa každý pozná a vidia si jeden druhému do taniera. Vadilo mi, že je kniha písaná len jednostranne a ukazuje nám len tie zlé vlastnosti obyvateľov a na tie dobré sa nejak pozabudlo. Potom na mňa postavy pôsobili nesympaticky.
Toto nebolo pre mňa. Pripadalo mi to ako karikatúra, čo berie seba samú vážne; postavy mi liezli na nervy a z tej mizogýnie mi bolo až zle od žalúdka. Asi to chcelo byť vtipné, ale mne z toho prišlo skôr smutno. Páčilo sa mi jazykové spracovanie, no slovníček mi pripadal odveci a ak, tak stačil na konci. Celkovo som rada, že som to už dočítala a môžem prejsť na niečo menej preplnené stereotypmi.
Tohle bylo skvělé! Petra Dvořáková vytvořila obraz dědiny, kterou jsem i díky mapce na obálce měla úplně před očima. Ta atmosféra, rozdíly mezi generacemi, různé úhly pohledu, jazyk - mě si to naprosto získalo.
Pre mňa je Dědina zaujímavá svojím jazykom, žiaľ, obsahovo ma to veľmi neohúrilo. Predtým než sa rozpíšem, dopredu priznávam, že som nedočítala tretiu poviedku. (Dostala som sa do polovice a nastal zlom, keď som si uvedomila, že ak teraz tú knihu odložím, už sa k nej nevrátim.) Zvyšné tri poviedky boli fajn, mali svoju dynamiku a tempo, ktoré sa odvíjalo od rozprávača. Autorka si vybrala typické dedinské stereotypy, čo bol aj dôvod, prečo som knihu chcela čítať. Bohužiaľ, premenilo sa to na karikatúry. Do istej miery je to autentické, ale len kým si neuvedomíte, že všetko je vykreslené jedným smerom. Nechcem to nazvať čierno-bielym vykreslením, ale ďaleko to od toho nemá. Rozdiely medzi generáciami sú v skutočnosti oveľa viac viditeľné -niekde viac, inde menej-, ale tu to takmer úplne chýbalo. Ale ako som spomínala, je to autentické, a to až do takej miery, že som v tom videla svojich starých rodičov - hlavne nebohú starú mamu. Aj preto dávam 3*.
Co dodat, autorka skvěle popsala životy starší generace na dědině, tak jak si je možná my "měšťáci" představujeme. Za osudy rodin se však skrývá cosi daleko zakořeněnějšího a problémy se ani tak netočí okolo moderních výstřelků mladých. Dvořáková jako kdyby věděla, co se honí hlavou mužům. Po Chirurgovi je toto už druhá kniha, kde se mi strašně líbilo, jak vpadla do myšlenek mužským postavám a jak skvěle je dokázala popsat. Teda alespoň se tak domnívám. :) Poslouchala jsem ji jako audioknihu a musím říct, že zážitek byl díky promluvě skvělých herců v roli hlavních protagonistů v dědině ještě lepší. Hlavně díky nářečí. Úplně bych ji neřadila mezi "lehce humorné příběhy", protože z některých kapitol až mrazilo.
Velice zjednodušující pohled na současnou českou vesnici, který navíc jenom využívá stereotypní předsudky (na vesnici každý dělá zabíjačku, večeří chleba se sádlem, má králíky a slepice, je vyučený, má aspoň tři děti, závidí ostatním a drbe v jednotě). Ale možná jsem to jenom nepochopila a měla to být nějaká nadsázka nebo právě parodie na předsudky o vesnici?
No sakra! Četlo se to moc dobře, ale jsem jediná, komu chybí... Hm... Aspoň trošku to nějak završit? Ten Zbyněk... No nic. Já vím, že život taky ty příběhy neuzavírá, ale stejně. Super čtení, nicméně. Budu se těšit na další.
V knihe sa nachádzajú 4 príbehy 4 rodín, kde každá sa potýka s inými problémami. Či už riešia neposlušné vnúčatá, zahýbajúceho manžela, generačnú priepasť medzi staršími a mladými ľuďmi, ľudskú nevraživosť či nepodarené deti, každý jeden príbeh bol naprosto jedinečný a mal svoje vlastné čaro. S postavami som sa tak zžila, až mi bolo vždy ľúto že daný dej už skončil a začína iný. Vôbec sa od toho nedalo odtrhnúť. A ten jazyk bol čerešničkou na torte. Atmosféra ktorú autorka vytvorila je naozaj nezabudnuteľná.
uf, za mě teda dějově hodně slabá knížka, což je škoda. jako vesnický dítě si ale cením jak petra dvořáková v knize používá dialekt a vykresluje typicky vesnické chování a postoje postav.
Tak tohle byl vodvaz :-) Jsem ráda, že se takováhle knížka na trhu objevila, protože je důležité zachovat dialekty a ujetosti lokálních vypravěčů, takže z jazykového hlediska to byla fakt bomba- jasně, člověk si na to musí chvilku zvykat, ale pak se vám to vpije pod kůži a pomalu tak začnete mluvit taky. Co se ale samotného příběhu týče, tam jsem se lehce zklamala. Ano, kniha bude spíše sondou do života na vesnici kde se bije moderna s tradicí a celkově to hezky ukazuje kolorit, nicméně kdo jde po příbězích, tak má tady smůlu. Jsou to spíš střípky a postřehy z různých úhlů pohledu. Problémem pro mě také byla ich forma, ve které je kniha psaná. Vzhledem k tomu, že vypravěčů je tam několik, tak mi trvalo pár odstavců, než mi docvaklo, kdo vlastně mluví, protože kromě těch nejstarších postav ve svých hlavách všichni mluví podezřele podobně a jen těžko se narychlo dají rozeznat. To člověku čtení hned znepříjemní, přitom by stačilo každý úsek nadepsat jménem... no nic, přečíst se to dá, jestli si z toho budu něco pamatovat i třeba za rok, tak to asi ne, ale jako ztrátu času to nevidím.
Dědina, místo, kde se skoro nic neděje a přitom se toho vlastně děje hrozně moc. Všechny ty drobné i větší křivdy, které si postavy nesou v sobě, závist, přání, myšlenky, nevraživost. Věčné nepochopení mezi generacemi. Někomu to může připadat jako klišé, mně se to zdálo uvěřitelné. Ze života. Z dědiny. Měla jsem strach, že se mi ta nespisovná čeština bude špatně číst, ale vůbec to nebyl problém. Naopak, celé knize to dodává na autentičnosti. Občas jako bych slyšela kamarádku z Vysočiny (bábička, žlica, se Standem). Četlo se to skvěle a jen těžko jsem dávala knihu z ruky. V nějaké recenzi jsem četla, že je Dědina karikaturou a takhle to přece už na vsi nechodí. Asi to psal někdo, kdo nikdy nežil ve skutečné vesnici, té tradiční, ne v satelitu za městem. Spousta postav mi připadala až nápadně povědomá. Zajímavé bylo podívat se na svět jejich očima, srovnat si pohled staré udřené ženské a mladého muže, který neví co se sebou. Dědina se mi zkrátka líbila, ačkoli to mnohdy vlastně není příjemné čtení. Spíš hořké. Trpké. A dle mého názoru pětihvězdičkové.
Tohle je zatím můj beletristický objev roku. Příběh jedné vesnice vyprávěný z pohledu hned několika postav. Je tam vše, co byste si mohli představit. Propletené vztahy. Minulost, která určuje současnost a ano i krize středního věku. Každá kapitola by fungovala i jako samostatná povídka (Jestli nic, tak zajděte do knihovny přečtěte si tu o Laďovi “Kdo to zas vyzvání v neděli dopoledne?). Někdy se musíte nahlas smát, někdy běhá mráz po zádech. Forma i jazyk (postavy mluví nářečím a každá ho podle věku a kořenů používá různě intenzivně) jsou nadmíru zajímavé. Trochu mi ale chyběla jedna dějová linka, které by mikropříběhy jednotlivých kapitol nějak propojila. I tak to je ale neskutečně syrový a uvěřitelný čtení.