Dvanáct povídek souboru Lido di Dante nás přivádí do letoviska několik kilometrů od Ravenny, v němž se ulice jmenují podle postav Božské komedie. Petr Borkovec (1970) napsal malého průvodce po místě, v němž se proplétají naturisté s odborníky na duny, prostituti s Dantem Alighierim a vodní ptáci s motorkami Ducati.
Prvýkrát som Borkovca nepočúval niekde na čítačke, ale konečne si ho aj prečítal. A teda neviem; kniha je pomerne krátka, napriek tomu som dokázal prejsť zvláštnou škálou pocitov, od rozpakov nad prvým textom, až po dojem niečoho veľmi dobre známeho - známeho tak, ako len známym dokáže byť imaginatívny synestetický obraz rodinnej poľovačky na pestrofarebný zhluk kanárikov kdesi na námestí talianskeho mesta. Ešte neviem povedať, či je táto ambivalentnosť spôsobená knihou, alebo mnou - a kontaktom s niečím novým. Chystám sa ale aj na ďalšie Borkovcove prózy, tak uvidíme. Balansujem niekde medzi 3 a 4 hviezdičkami, zatiaľ čo sa mi pred očami zjavuje (deje sa to vlastne pri akejkoľvek snahe ohodnotiť knihu na Goodreads) rozhorčený Peter Zajac v rúšku z pandemického LQ lamentujúci nad trúfalosťou hodnotiť knihy hviezdičkami. Je to mátožno-trýznivý obraz, napriek ktorému dám kompromisne 4 hviezdičky, pretože kniha je to dobrá a dobré knihy by nemali mať zlé hodnotenie. (Also, moja prvá textová recenzia, tak si ukradnem priestor a opustím sa, pardón, Lido di Dante... ale ďakujem Janke, že ma priviedla na Goodreads a vďaka tomu teraz môžem túto tortúru z núteného zaujatia postoja podstupovať po každom dočítaní knihy - ale neľutujem!🫰)
Vzpomínám si, jak jsem začátkem loňského léta pobíhala po Praze a v policích knihkupectví hledala beznadějně vyprodané Lido di Dante. Tehdy mi v batohu mezi papíry k přijímačkám ležel Herbář k čemusi horšímu, Borkovcovy texty jsem znala jen krátce. Téměř o rok později sedím doma nad Lidem a přemítám, moc se toho nezměnilo. Číst Borkovce je jako vyvolávat z nitra vzpomínky na doby, které člověk nezažil, a přesto mu záblesky se zvláštní familiárností šimrají na patře. V sugestivní, intimně laděné próze se znatelně projevuje autorovo poetické vnímání okolního světa i jazyková zručnost. Četné popisy a lyrický opar pravidelně rozráží hovorová čeština, realita se mísí s groteskně snovými výjevy jak z Boschových maleb. Stránky hrají kontrasty. Mám pocit, že i kdyby mi Petr Borkovec naservíroval obsahově ten největší bizár, stejně bych mu všechno sežrala i s navijákem. Protože ta jazyková hra v kombinaci s charismatem, které z jeho děl sakra čiší, je nepopiratelně odzbrojující.
Borkovec je rovnako zručný prozaik ako básnik – ak nie náhodou ešte lepší. Lido di Dante je plné kurióznych detailov, realistické rozprávanie sa v ňom občas prepadá do predstáv, fantazijne ulieta, Borkovec si ním plní chlapčenské sny. Poviedky sú dojímavé, krásne, plné nehy, záujmu a vášne. Niet nič krajšieho ako básnický voyeurizmus pretavený do prózy.
Borkovec prozaik - a ono to funguje, byť to občas hapruje. Lido di Dante možná není až tak pozoruhodná oblast, ale minimálně v Borkovcově podání se z něj stává naprosto barvité, specifické a živé prostředí. Pinety, podivné bary plné kuriózních postaviček, mnoho ptactva a po pláži korzuje detektorář. Ale své pozorování (jako vždy brilantní) rozvíjí Borkovec až v surreálných představách. Jakási záliba v opomíjenosti se tímto způsobem stává neskutečně atraktivní a jisté představy ("stádo dikobrazů", bajku o lanýži a hřibu, sestřelené kolibříky) jen tak nevyženu z hlavy. Decentní problém mám s jazykem. Borkovcova jazyková suverenita a barvitost je občas až příliš silná oproti načrtnutém ději. Jistě, tácy vody na pláži a volavky v deltě jsou fascinující, ale občas až příliš vytrhující. Víc mi sedly povídky s hovorovým jazykem, ve kterých přece jenom trochu popis ustoupil (jindy si v takovém popisu libuji, ve formě povídek to je ale trochu rušivé). Nejpozoruhodnější: I dnešní den bude součástí příběhu (kontrast amatérských pornoherců a náboženství), Camping Classe (subkultura dohnána ad absurdum!) a Kolibříci v Brisighelle (spojení zabíjení ptactva ještě s dětskou nevinností). Borkovec si s námi pohrává, že vlastně ani nevíme, kdo se skrývá za vypravěčem. Funguje to. Jen jsem se těšil na ty provazovky na obálce, ale ty stejně nejsou určující. Pietro, Pietro, dobrý povídky!
V koupelnovém větráku sebou škube uvolněná lopatka. Ale ten zvuk, který poslouchám už druhý den, se proměňuje; měkne, řekl bych – zrovna teď je tak měkký jako by za plastovou mřížkou drnkalo poštolčí křídlo. Anebo celá poštolka, otáčející se kropenaté tělo s bezvládnými letkami, do nichž naráží dýchavičná bílá vrtule. (...) (s. 93)
„Slunce se ještě neobjevilo, pineta byla tichá. Cikády mlčky šustily po kmenech borovic. Kdo šel, ten šel - a mohl je pohodlně vidět (nikdy nejsou vidět, nikdy je neuvidíš, i když přesně určí, odkud vychází zvuk, který je tak nesnadné popsat. Ležel jsem zabitý na pláži.”
Knihu jsem koupil omylem, když jsem si spletl Borkovce s Hruškou. To se takhle po třetím pivu na Knihkopci může stát každému. Na léto, do Itálie. Nebo aspoň k vodě.
"Hele, mně je to jedno. Vadí mi, že nedržíš slovo. Slíbils mi, že oslovení milá si v případě cizích žen necháš od cesty." "To oslovení je úplně normální. Přeptej se v práci." "Ne v tvým případě. A nebuď hnusnej." "Proč ne v mým případě?" "Protože tvoje maily a celý tvoje chování vzbuzuje v ženách nějaký očekávání. Ty za to fakt asi nemůžeš. Ale je to tak." "Nedělám nic, o čem bys nemohla vědět." "Já ti věřím, že s nima nespíš. Ale jinak ti nevěřím nic." /s. 88/