Evropa na rozcestí

by Stanislav Komárek

To, co bývá zvykem chápat jako krizi ekonomickou, respektive finanční, je ve skutečnosti celkovou krizí západních společností. Co je vlastně žitým náboženstvím dneška – ekonomie a vzývání Růstu? Neleží jedna z obtíží dneška v potlačené religiozitě? Krize není víc než konec jedné dějinné epochy a začátek jiné. Jak se projevuje současný individualismus a k čemu spěje? Je stát největším dobrem nebo základním prokletím? Je náš osud nějak podobný osudu domácích zvířat, chovaných jako hýčkaní mazlíčkové i brutálně využívaný živý „materiál“? Lze se z chodu dějin poučit, jak historický proces vlastně vzniká? Jak by mohla Evropa vypadat za několik dekád?

Genres: Nonfiction

400 pages, Hardcover

Published January 1, 2015

About the author

Profesor Stanislav Komárek (nar. 1958 v Jindřichově Hradci) je český biolog, filosof a spisovatel. Je také autor originálních esejů, básník a romanopisec, etolog, antropolog, historik biologie. Zabývá se zejména dějinami biologie, vztahem přírody a kultury, humánní etologií, biologickou estetikou, dílem Adolfa Portmanna a Carla Gustava Junga.

Vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, kde získal titul RNDr., krátce byl aspirantem v Parazitologickém ústavu AV. Roku 1983 emigroval do Rakouska. Pracoval v Naturhistorickém museu, na Ministerstvu zemědělství a v Zoologickém ústavu Vídeňské univerzity. Od roku 1990 působí na Katedře filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty UK, externě učí též na Katedře estetiky a Ústavu filosofie a religionistiky Filosofické fakulty UK, od roku 2003 je hlavním úvazkem členem Katedry obecné antropologie Fakulty humanitních studií UK.

Počínaje rokem 1976 podnikl četné studijní cesty po Evropě a Blízkém a Středním Východě, pobýval rovněž v USA, ve Střední a Jižní Americe a v Číně. V roce 2005 získal cenu Toma Stopparda za esejistiku, konkrétně za sborník Leprosárium.

Stanislav Komárek publikuje četné články, zejména eseje v Tvaru, Vesmíru, Nové Přítomnosti, Prostoru, Analogonu, Salonu Práva, v Scientia et Philosophia, v Kritickém sborníku, v Hostu a v dalších periodikách. Jeho poezie se objevuje v Souvislostech, německé verze pak v rakouském literárním časopise Podium a knize Österreichische Lyrik und kein Wort Deutsch (Haymon, Innsbruck 1990). Z jeho díla beletristického je možno zmínit např. román Opšlstisova nadace (Petrov, 2002), Černý domeček (Petrov, 2004) nebo Mandaríni (Host, 2007). V roce 2006 vyšla kniha rozhovorů se Stanislavem Komárkem Hřebci nepatří do guláše (Pavel Taněv, NC Publishing).

Reviews

[AnnaZ. · Rating 5 out of 5]

Оце так ковток здорового глузду! Цікаві спостереження, нестандартні і глибокі погляди на речі, які ніби-то лежать на поверхні нашого суспільства.
Звісно, є речі за які я би посперечалася із автором, однак загалом книга чудова.
(Не знаю, чи вона видавалася у Німеччині, але якщо ні - то сумніваюся що її коли-небуть би видали у Західній Європі).

[Владимир Котенко · Rating 2 out of 5]

Можливо я був неуважним читачем, або недостатньо розумним, але на мою думку ця книга не вартує витраченного часу.
Якщо з формулюваннями викликів, які постали перед Європою, в цілому можна погодитися, то роздуми, щодо цих викликів занадто поверхневі і тенденційні. Автор більше намагається сформулювати парадокс, ніж препарувати явище. Не говорячи вже про випадки, коли для автора існує його "прекрасна епоха", яка була набагато краще, і саме з нею він порівнює сьогодення, яке звісно програє в цьому порівнянні. Ця книжка занадто суб'єктивна, суб'єктивна настільки, що погодитися з оцінкою, того чи іншого явища, можливо лише якби ми всі були Станіславом Комареком.
Іронізуючи з борців за екологію, автор говорить про те, що ми не маємо надто багато данних спостережень, щоб достеменно знати, що конкретно зараз відбувається, і говорить про певну циклічність, і відповідно "нормальність", суттєвих змін клімату. Але дуже переживає через проблему мігрантів в Європі, яка в свою чергу, за таким підходом є явищем ще більш нормальним для Європи, оскільки відбувається частіше, набагато частіше, за льодовикові періоди. І відповідно, до логіки автора, абсолютно не є проблемою.
Комарек лякає нас, що ми стали надто "сірими", "середніми", що Європа урівнює всіх до всіх, і розповідає про Відень початку 20ст. повний вбогої бідноти і повій, але і видатних художників, музикантів і науковців. Він посміюється зі сучасної Швеції, яка "усереднилася", на його думку, і разом з біднотою втратила і таланти. Він припускається типової помилки, він мислить себе в категорії видатних, умовним Клімтом, і плаче за чудовою епохою. Можливо, якби він уявляв себе повією з темного провулка, його попустило би.
Певні твердження з позиції 2024 року виглядають достатньо смішними. Хоча варто пам'ятати, що книга писана в 2014, і 10 років роблять свою справу.
Дивує певне зачарування автора Китаєм, який постійно виступає тлом для порівняння, не на користь Європі. Але це Китай, застигший в часі і фантазії автора, далекий від реального. Так само як і оцінка російської імперії/срср/російської федерації, про які автор нічого не знає, і не хоче знати, але використовує для порівняння і побудови умовно красивого парадоксу.
Неправильно буде говорити, що існує якесь століття чи то пак десятиліття, які є "прекрасною епохою" автора. Ці точки "прекрасності" різні для окремих питань. Для науки умовно 15 ст., для суспільства початок 20ст., для сім'ї підійде 18 ст., і так далі. Автор не розглядає явища в їх розвитку в продовж історії, і відповідно не оцінює щодо цього розвитку теперішню позицію. Він просто бере точку яка йому видається кращою, але навіть її не розгядає в усій повноті передумов і зв'язків, і говорить що зараз гірше.
Це дуже нагадує поціновувачів найкращого в світі совєтського пломбіра і найсмачнішої совєтської ковбаси.

[Khrystyna · Rating 5 out of 5]

Дуже цікаві думки в автора, багато спостережень про недоліки сучасної Європи, які часто люди зараз не хочуть висловлювати вголос: про ЄСівську систему охорони здоров’я, всеохопний соцзахист, летаргічну безпеку і ще багато чого.

Книжка 2015 року була написала. Може, шось після повномасштабного вторгнення росії в Україну і зміниться - Європа мобілізувалася все ж таки. Але, чесно кажучи, автор не має таких надій...

[Rene Stein · Rating 4 out of 5]

Přičtěte si ještě jednu hvězdu v hodnocení, jestliže jste od Komárka ještě žádné eseje nečetli. Já jsem bohužel v knize poznával nejen myšlenky z Komárkových předchozích knih - oblíbená Komárkova (původně Jungova) myšlenka o polaritách, zmínka o autodomestikaci člověka, úvahy o sociomorfnim modelování, narážky na ekleziomorfní struktury atd. - ale měl jsem pocit déjà i u konkrétních vět a odstavců. Kniha je tedy syntézou a (přiznaným) kompilátem dřívějších Komárkových myšlenek. To jí ale nijak neubírá na hodnotě. Stejně jako jí neubírá na hodnotě Komárkův nezastíraný obdiv k Jungovu učení, které, řekněme, sám nemusím. Jungovy dílčí postřehy jsou přesné, ale jeho učení mi přijde příliš esoterické a ne vědecké - učení o archetypech vysvětluje vše podstatné i nepodstatné v lidské individuální i kolektivní psýché, ale nabízí jen pár tezí, které by se daly verifikovat, a po podrobnějším zkoumání žádné teze s hutným empirickým obsahem, který by se dal falsifikovat. Pravověrným jungiánům i Komárkovi se za ta skeptická předchozí slova omlouvám, ale předchozí věty jsem napsal proto, že i přes pro mě pochybný základ některých úvah, se Komárkovi vyplatí naslouchat. Jak známo, z falešných premis plyne cokoli. Kupodivu někdy i nepříjemná pravda.
Komárkova pozorování nezapřou biologa, který má zájem o skutečné dění v přírodě i ve společnosti, jeho postřehy jsou přesné a jeho abstraktni myšlení je opřeno o empírii, a ne o nějaké polomystické učení.

A jestli se nespokojite s dogmatickým mainstreamovým tvrzením, že žijeme v nejlepším ze všech možných (evropských) světů, a přesto, že si stejně jako já myslíte, že k EU není alternativa, také si uvědomujete, v čem EU selhává (namátkou - outsourcování obrany na USA, klesající konkurenceschopnost, nadměrné množství regulací v nezajímavých a podružných oblastech, když přitom stále nemá společnou obranu, jednotnou zahraniční politiku a jen jedno ministerstvo financí, zato z pohledu i mnoha svých příznivců vykazuje demokratický deficit), Komárkovy úvahy si přečtěte.
Nebude se vám spát lépe, ale pochopíte, na jakém rozcestí, které je v titulu Komárkovy knihy, se nacházíme. A že všechny cesty na tomto rozcestí nemusí vést do (novopohanského, katolického?) Říma. Některé vedou do Pekingu, některá do islámského světa, některá do zapomnění. Nebo jak píše Komárek - vedou k vyvanutí toho, co nazýváme Evropou. Duchovním základem Evropy. I EU. K vyvanutí étosu Evropy, která po sadistické fázi (kolonizace) prochází masochistickou fází, v níž se (opět s nezměrnou pýchou) bičuje za všechny hříchy světa. Když nejsme nejlepší, když jsme doslova ztratili víru, ať už Boha, v osvícenství nebo třeba v břemeno bílého může, a neneseme už křesťanskou nebo technologickou spásu divochům, jsme ti nejhorší a pyšně se bičujeme za své hříchy před celým světem a předvádíme tu směšnou zelenou askezi.
Také si myslím, že Evropa má pořád na víc než na teatrální flagelantskou zelenou askezi před celým světem.

[Marcel Uhrin · Rating 5 out of 5]

Nikdy (alebo takmer nikdy) keď som v Brne, neobídem Barviča a Novotného a vždy tu batôžtek oťaží knižkami. Už v starobrnenskej na námestí som sa do "Evropa na rozcestí" začítal. Už úvod naznačuje zaujímavé čítanie:
"Málokdo z pozdně římských vzdělanců by tušil, že křesťanství, orientání pověra marginálních nuzáků, bude hýbat politikou pozdního impéria a posléze celé Evropy po skoro dva tisíce let."

Vynikajúca kniha, vrelo odporúčam, autor miestami silne nekorektným (ale extrémne poučeným) hlasom pomenúva presne a na historických či kultúrnych ale aj biologických analógiách odhaľuje naše často pokrivené videnie rôznych aspektov dnešného zložitého sveta.

Napríklad o emóciách:
"Společnost našeho typu také nemá žádnou formu kultivace a hodnocení emocionality, zatímco racionalitu hodnotí celá nepřeberná řada diplomů – proto je tak extrémní zájem o univerzitní studium psychologie, které ovšem něco podobného jen simuluje."

Alebo prirovnáva dnešnú ekonomiku (Európy) k ekonomike štátu vo vojne. Príznaky?
"Stále rastúci štátny dlh bez možnosti jeho splatenia. Rastúca moc a vplyv štátu a miera prerozdeľovania. Mnoho potravín a spotrebného tovaru nekvalitných a vyrobených z lacných náhrad. Nemyslí sa na zajtrajšok, ľudia nemajú úspory. Prevláda pocit neistoty. Prítomná je bojová propaganda, ktorá bojuje o dušu ľudu."

Napríklad o islame:
"Je pozoruhodné si přečíst, jak vnímali návštěvníci z přelomu 19. a 20. století ilslámské země – většinou jako něco starobylého a koloritního, ale v podstatě roztomile komického a v žádném případě ne ohrožujícího … Nynější chápání islámu a jeho panství téměř jako říše ďáblovy ukazuje zajímavý posun v chápání světa, tím spíše, že islámský svět se kromě určité modernizace a náboženského obrození zase tolik nezměnil."

O právach:
"Nezapomněli jsme my na odpovědnost na úkor práv? Neměla by vedle sochy Svobody stát také socha Odpovědnosti?"

O Európskej únii:
"Evropská unie, či lépe řečeno celoevropský stát, je mimo vši pochybnost myšlenkou šťastnou a nosnou … Myšlenka velkého, celoevropského státu, který by byl zároveň prosperující i obyvatelný, na mezinárodní fóru něco znamenal a alespoň jakžtakž šetřil práva svých obyvatel, je nejen svůdná, ale má-li budoucnost dopadnout nějakým nekatastrofickým způsobem, i jediná možná. V zásadě by se jednalo o cosi srovnatelného se Spojenými státy, Čínou, Brazilií či Ruskem a jeho satelity, nejen co do rozlohy a lidnatosti, ale i co do váhy a vlivu – ekonomický potenciál Evropy jako celku je už dnes největší z nich. Je vcelku jisté, že izolovaný národní stát typu řekněme Bulharska bude v historicky krátké době srovnatelný řekněme s Laosem. Potíž je ta, že současný stav Evropské unie začíná v něčem připomínat pozdní stadia mnohojazyčných impérií, třeba římského či Sovětského svazu, ovšem aniž došlo kdy v minulosti k plné integraci."

Desmond Morris v knihe Nahá opica ako aj Konrad Lorenz v knihe Osem smrteľných hriechov človeka hovorili o jave, ktorý u človeka naznačuje prítomnosť trvalého detstva (permanentná juvenilita) či neoténie. Komárek k tomu napríklad:
"…i někteří lidští domestikanti, třeba různí salonní psíci, vykazují oproti svým předkům řadu dětských rysů, od neuzavřených fontanel na lebce až pro přilnavě veselé nezbedné chiování …"
"Za posledních sto let se i mezi dospělými v rámci kultu mládí neobyčejně rozšířili mody chování dřívě běžné jen u dětí a nedospělců – ideál teenegera platí i pro osmdesátníky, vší trapnosti navzdory."
"Kult dítětě začíná až nástupem měšťánské společnosti, když sa kolem malých božstvíček rozvíjí všestranné uctívání, stávají se tím centrálním a jsou vyvázána z všech "dospělých" povinností i práv – mají za úkol si jen hrát a vzdělávat se …"
"Agresivně ublíženecký tón mnoha současných intelektuálů zní akordy přehlížených a hněvivých dětí."

Drobnosti z kapitoly o médiách:
"... pravda se zajisté od lži liší tím, že je méně energeticky náročná, více stojí sama sebou a není nutno ji neustále aktivně propagandisticky přiživovat"
"Důvodem sledování médií je samozřejmě "utvrzování se", ... podobně jako věřící ruzných denominací nechodí na bohoslužby, aby se dověděli něco prekvapivě nového, či dokonce šokujícího, ale aby se upevnili a obnovili ve věrách již dávno vstřebaných a zvnitřněných."