Tak jsem zase uvízl ve svém OCD syndromu, který mě nutí, když už jsem s tím začal, přečíst všechny česky vydané knihy Patricky Quentina (nebo tak Quentina Patricka, jak je někde psaný). Což na druhou stranu zase není takové utrpení, protože ty věci pochází z dob, kdy měli detektivky tak maximálně dvě stě stran a vlastně se v nich neřešilo nic nepodstatného, jen vraždy a vášně. A jako další přišla na řadu poslední nepřečtená "dvakrátka".
Smrt na Bermudách – hlavní hrdinka přijíždí na Bermudy, aby varovala svou neteř přes svatbou s člověkem, se kterým chodila ona sama, a který je ryzí padouch. Ukáže se, že varování bylo poněkud zbytečné, protože nápadník je brzy nalezený mrtvý a motivy k zabití se množí. Zábavné na tom je, že jak je to v rodině, tak se vlastně nikdo nesnaží nic vypátrat, spíš skrývat stopy před policií a vzájemně si prokazovat alibi. Ovšem někteří lidé lžou tak, že jim fakt není pomoci. A navíc se časem objeví druhá mrtvola.
Celková zápletka je fajn, řešení sice předvídatelné, ale vykládá nalezené stopy jiným způsobem. Tady mi však přišlo, že je to věc, které by slušela větší konfrontace „rodina versus policie“. Prostě nějaké větší ohrožení. Takhle to jen tak pohodově plyne, až nakonec dojde na řešení.
Besídka hrůzy – ne, to není záznam školního představení. Besídka se říká budově, ve které dojde k podivnému úmrtí. A pak dalšímu. A dalšímu. Absolutně klasická anglická detektivka, s detektivem, který je expertem na neřešitelné záhady… čistě proto, že naprosto postrádá fantazii, takže ho ani nenapadne, že by mohlo něco jako neřešitelné záhady existovat. I přes počet mrtvol je to všechno psané s lehkým odstupem a větami jako: „klofnul ji na tvář způsobem připomínajícím racka, který na pláži objevil kus ryby pochybné kvality“. Celé je to správně neemoční a sarkastické… a, jak se zdá, že je u Quentina (ať to v tu chvíli byl kdokoliv) typické, s řešením nepřichází hlavní hrdina ani detektiv, ale vyrukuje s ním nějaká celkem nepodstatná vedlejší postava, a často spíš na základě toho, že jí to někdo řekl než s pomocí geniální dedukce. Docela zajímavé, jak se autor vyhýbá postavě geniálního... nebo aspoň dominantního detektiva. Tady se řešení záhady předává jako štafetový kolík.
Ani jedna knížka nepatří mezi pecky, spíš taková pohodová výplňovka s dobrými momenty. Což je ale pořád víc, než se dá říct o spoustě moderních kriminálek.