Magdalena Dušková a Pavel Šplíchal se v reportážích vydávají do samizdatové duchovní knihovničky v osmdesátých letech, na luxusní retreat do Švýcarska v roce 2012, kdy měl skončit svět, do zastavárny, kde bad boye potkala psychospirituální krize, do minulého života na francouzský venkov 16. století, kde vojsko plenilo a vypálilo celou vesnici, i na současné předměstí Českých Budějovic, kde po malých krůčcích docházelo k politické radikalizaci zajištěného manželského páru. Alternativní spiritualita představivosti svých následovníků meze neklade.
Kniha se nevyhne ani politice. I když se většina motivačních koučů, guruů a jógových učitelů označuje za apolitické, toto tvrzení mívá od pravdy daleko. Část alternativně spirituálního učení svým důrazem na schopnost „přitahovat si do života“ špatné či dobré věci na základě vlastního energetického nastavení, kopíruje logiku neoliberálnímu kapitalismu. Každý je zodpovědný jen za sebe, každý si tvoří vlastní osud. Peníze jsou v tomto pojetí pak formou energie. Kdo k nim má správný postoj, určitě jich bude mít dostatek. Zároveň se v prostředí wellness a alternativní spirituality setkáváme také s četnými konspiracemi. Chemtrails, války mimozemšťanů i nadřazenost slovanské kultury bývají v prostředí konspirituality na denním pořádku.
V normalizovaném, ateistickém a individualistickém Česku sotva máme společné vize, natož společnou spiritualitu. Po ústupu náboženských institucí jen málokdo nabízí terapii proti nehostinnosti spočitatelného světa. Legitimní poptávku po spiritualitě tak zaplňuje "alternativní spiritualita" jednotlivce, a.k.a. ezo. Ta ale nese stigma. Kvůli své epistemické neukotvenosti je náchylná manipulacím (např. přimíchávání geopoliticky destabilizujích narativů). A naopak navzdory své neukotvenosti podléhá komodifikaci (např. prodeji oučinných škapulířů).
Kniha "Neříkejte tomu ezo" (takřka veřejnoprávně vyváženě) vzorkuje podoby alternativní spirituality v Česku. Diagnostikuje její pozitivní i negativní dopady, které už pár let prosakují na mnohých rodinných setkáních.
O čem bych se rád dočetl v knihách následujících, jsou cesty, jak pozitivní dopady alternativní spirituality maximalizovat a ty negativní minimalizovat. Povede k tomu důsledné oddělování "nepřekrývajících se magisterií"? Institucionalizace a s ní související destigmatizace? Nabídka nové, lepší a nezkorumpovatelné™️ spirituality?
Skvělá práce. Příběhy konkrétních lidí, které ukazují, že "být ezo" může znamenat dost různé věci a spiritualita není sprosté slovo. Vedle příběhů s nedobrým koncem najdeme i ty, kde spiritualita hraje pozitivní roli. Kniha mohla být obsáhlejší, materiálu je u nás rozhodně dost.
Převážně kazuistiky – sic zajímavé, ale chyběl mi nějaký pevnější rámec. Každý příběh se rozprskne jak balónek na plátně a při čtení nezbývá než doufat, že se to nahodilé míchání odstínů neslije do hnusné zelenohnědé barvy.
Autorstvo za mě například nedostatečně definovalo koncept alternativní spirituality, který má být jádrem téhle knížky. Dostali jsme půlku stránky s vymezením, že hlavní tři ideje alternativního hnutí jsou holismus, jakási představa o energii a víra v duši. Nevím, jestli je to jak u diagnostiky, že potřebujeme splnit alespoň 2/3 kritérií, aby se jednalo o alternativní spiritualitu, ale pak moc nechápu, jak do tohohle konceptu nespadají (nebo snad spadají?) nějaké školy buddhismu. A pokud je to těžce vymezitelné, tak aspoň lépe vysvětlit slepá místa našeho porozumění.
Osobně bych rukopis teda na chvilku vrátila a poprosila o pevnější strukturu a lepší provázání jednotlivých částí, aby z téhle směti vyplynulo jasný sdělení. Chápu, že reportáž nemusí být nutně analytická, ale jakmile pracuje s kategoriemi a usiluje o (alespoň částečný) popis společenskýho jevu, tak bych doufala v jasnější pojmové vymezení a vědečtější přístup.