Představte si svět, který je tak přelidněný, že celý povrch kontinentů je zastavěn do výšky několika set metrů, představte si svět, kde většina lidských bytostí pozbyla vlastní vůli a žije jen proto, aby pracovala a regenerovala své síly, představte si svět, v němž je společnost ostře rozdělena na pracující a vyvolené, představte si svět, který tak připomíná strukturu úlu, že se zde pro běžné pojmy používají slova trubec, dělnice, plástev, královna… Jaký může být osud jedince, který se omylem dostane do soukolí nestvůrného systému, ale také jaký může být osud vyvoleného, který se vzepře zavedeným pořádkům. Podaří se uniknout z nestvůrného bahna plástve? Podaří se prorazit tím nestvůrným systémem násilí, byrokracie a zvůle, kde není místa pro soucit a lásku?
Josef Pecinovský (1946), v osmdesátých letech jeden z nejpopulárnějších autorů české fantastiky, se v posledních několika letech opět vrací na literární kolbiště. Základ jeho tvorby tvoří pochmurné dystopické příběhy plné akce.
Narodil se ve Varnsdorfu a vystudoval Střední průmyslovou školu chemickou v Ostravě. Pracuje jako učitel odborných předmětů na SOŠ a SOU ve Štětí.
V české literární sci-fi a fantasy scéně je jedním z nejzkušenějších autorů, kterého zejména starší čtenáři znají jako autora řady humoristických i akčních povídek a románů. Většina jeho kratších prací vyšla ve sbírkách Abbey Road (1991) a Házím ti laso, kamaráde (1999). Jakožto romanopisec debutoval titulem Plástev jedu (1990).
Kdybych nevěděla, kdo to napsal, tipovala bych asi něco mezi Heinleinem a R. K. Morganem. Určitě bych netipovala českého autora.
Pokud jde o Plástev a její děj, začátek a střed se mi moc líbil, ten konec mi už připadal dost jako ty části z Heinleina, které úplně tak nemusím. O takovém "hmyzím společenství" jsem před nedávnem četla v Mellickovi, tak to teď bylo trochu takové déjà vu. Ale dost se mi to líbilo. Pro mě nový objev zajímavého autora. Jdu se shánět po nějaké další jeho knize.
Měla jsem z knihy ambivalentní pocit. I s přihlédnutím, že jde o starší knížku, jsem stejně nevěděla, jestli je to myšleno seriózně nebo nadsázkou. Mísilo se tam obojí, občas to bylo doslova k neuvěření, někdy takové schematické, jindy plné krutého realismu. Nesblížila jsem se s žádnou postavou a celkový dojem mám takový roztříštěný.