Hovězí kostky

by Emil Hakl

Jeden ústřední hrdina, jeden život, a co s ním udělal čas - to je v kostce námět jedenácti nových povídek. Najdete v nich, jak se nemá zacházet s hovězím, jak se připravit na konec světa, jak nemluvit s potomkem, jak si vybrat správný čaj a řadu dalších témat. Svěží rytmus, bohatý jazykový rejstřík, střídmé návaly melancholie a lehce cynický humor se střídají s haklovskou úsečností a laserovou přesností vidění.

Genres: Czech Literature, Short Stories

205 pages, Hardcover

First published January 1, 2014

About the author

Pen name of Jan Beneš

Reviews

[Petr Olmer · Rating 4 out of 5]

Rozumím tomu, proč Emila Hakla čtu já. Pro tu Prahu, kterou nežiju, ale popisoval bych ji podobně. Pro svatou Ludmilu a párky na Míráku, pro noční tramvaje. Pokaždý, když napíše to svoje "vidiš" nebo "tě zdravyyym", něco se ve mně pousměje, nějaká vzpomínka se vynoří. Ale to jsem já – proč to čtete vy, co v Praze žijete? Co vás na tom přitahuje? Když setřu sentimentálno, nezůstane jenom kravina?

[Bosorka · Rating 4 out of 5]

Emil Hakl, jak má být. Mám hrozně ráda jeho postavy, které kráčí ulicemi a srší historky, co jsou tak důvěrně napsané, jako by se staly přímo vám. Baví mě procházet se s Haklem tolika známými místy, nasávat atmosféru a potkávat lidi, potkávat příběhy. Některé se mi tu líbily trochu méně, některé (většina) více, jak už to u povédek bývá, ale přetrvává příjemný pocit s dobře strávenou chvílí u knihy. U níž mám chuť dát si pivo a pustit si Ženy, popovídat o životě, nebo jen sedět a poslouchat.

[DaViD´82 · Rating 4 out of 5]

Po první zkušenosti háklivý na Hakla zajisté nebudu; ba spíše naopak... Kromobyčejný cit pro jazyk mateřský i pro ironii, skvělá práce s pocity postav i čtenáře a chytře napsané "něco o něčem skrze texty zdánlivě o ničem". Samozřejmé je, že všech jedenáct povídek nesedne stejně, ale o kvalitách této sbírky nejlépe vypovídá, že nebude platit všeobecná čtenářská shoda, které povídky jsou ty lepší/horší; je to dosti individuální a pro každého bude ten výběr jiný.

[Řehoř Samsa · Rating 4 out of 5]

Čím více čtu Emila Hakla, tím víc si připadám, že jsem jako on: nejdůležitější lidi mého života mohou můj život opouštět – a já si dám další pivo a možná o tom budu přemýšlet. Mám Hakla rád; není to Balabán, ale v některých pocitech se mu podobá.

-----

náte se z jedné dávné, kdysi hlučné party. Mnozí ztichli, mnozí přestali mluvit vůbec. Tenhle kluk, řečený Daktyl, však mlčel už tenkrát, v létech naplněných debatami spletenými z načtených pravd, opilého veselé a předsudků.
Jednou jsi s ním zůstal sedět na hostinské zahrádce v novostavbách za Spořilovem – tehdy mluvil souvisle do rána o skrytých rozměrech, cyklickém vesmíru, hledání finální energie, o babách, o svém mládí.
Sedíte, držíte pivo.
„Je dost banální sedět a držet pivo,“ podotkne.
„Je,“ souhlasíš, „jenže víno hází žáhu, panáky je třeba omezovat, na kolu chuť nemám, džus je pro mladý a po kafi bych nespal.“
Úvod máte za sebou. Je čas na půlhodinku, hodinku ticha.

„Na ústupu... Poslední dobou si ale řikám, že bych v tý Praze docela rád hodil kotvu, to ovšem znamená mít kde bydlet.“
„S tim bych ti rád pomoh, bohužel nemám jak,“ říkáš.
„Nevadí,“ uklidňuje tě, „škudlivost – neznám horší vlastnost. Cíleně se vomezovat, šetřit, kombinovat, vymejšlet, jak na to vyzrát. Nedokázat se vodvázat, ani když cálujou jiný. Hlídat užitnou hodnotu, procenta, snažit se, vnucovat, zešednout, vyschnout, vodevzdat nastřádaný žetony. A eště v urně rotovat kvůli tomu, co s tvejma žetonama prováděj tvý nejbližší.“

„Jak to přijde, že s každou vydržíš dva, dva a půl roku – a dost?“
„Jsem tak naprogramovanej, nevim... Vztahy jsou tajemný jak vesnická vražda. Když vedle mě kráčí milá, tolerantní, duchapřítomná ženská a já se utápim v dojmu, že je to konečně ta, co by ze mě udělala chlapa, už vim, že zklamu. Vim, vo koho přijdu. Rozpadám se steskem, ale nemůžu jinak – jsem tak naprogramovej.
...
„No a jak to bylo s tou poslední?“ nedá synkovi zvědavost.
„Co myslíš – průběh nebo střih?“
„Průběh znám – střih.“
„Jdeme jen tak bezcílně po nábřeží, povídáme si, zpíváme, sedáme do Kuželky, dáváme si rajskou se šesti, dojíme, pochválíme jídlo, chvíli na sebe koukáme. Vona vstane, hodí na sebe bundičku, lípne na stůl dvoukilo, řekně: promiň, pohladí tě po řepě a jde. Koukáš za ní. Její ruka zavírá dveře. Sedíš, objednáš si pivo, sleduješ akrobatický výkony pingla. Poslední člověk vodchází z tvýho života a tebe to nechává klidným.“

Jsi ve Varšavské, kousek od Blatouchu. Jenže ten má až od deseti, čili pokračuješ Americkou na náměstí Míru. Každý krok je malý svátek. Koupíš od báby v kiosku dva párky v rohlíku, stojíš na zastávce, polykáš první, dijonská tě pálí v nose. Deštník jsi někde nechal, škoda ho.
Chrám svaté Ludmily srší všemi svými špicemi vzhůru, do pročištěného vzduchu nového dne. Socha dívky vypouští holuba k nebesům. Utíráš hubu ubrouskem, se zájmem sleduješ spoluobčany. Snažíš se odhadnout, jakým bodem na stupnici mezi nadějí a zatracením kdo prochází.

[Guláš Koperník · Rating 4 out of 5]

Nemůžu se poslední dobou dobře soustředit a tak mi na čtení zůstávají jenom podobné věci formátu zápisků z poznámkového bloku. Topení se ve vlastních depresích je skvělý žánr, taková odvrácená strana života generace konce 90. a začátku nultých let. O něco starší a syrovější (a taky doopravdovější) Samotáři. Smuténka a mazlavá smůla, kterou si člověk může pomazat svoje svoje vlastní bolístky.

[Milan · Rating 3 out of 5]

Poprvé mám neobtynou touhu dát tři a půl, protože přesně takhle na hraně jsem po dočtení knihy zůstal - zavalen horizontální lavinou tautologiím, která po bližším ohledaní, když sedne a usne, je lehká a bezvýznamná. Sílu má pouze v pohybu. Jazykem imaginatívní každodennosti (řekl bych hiphopovým, protože takovýhle rap by se mi líbil, i když je to příměr zpusta neprůchodný) autor ve volném, strukturací přílš nehatěném proudu klade vedle sebe věty, z kterých se každá jedna urputně snaží neotřele sformulovat již stokrát sformulované - v této i jiných knihách. A byť některé opravdu dřou, autorova neúnavnost v jejich produkování a místy nezcela zřejmá míra vážnosti a žánrového vyhranění povyšují text na něco o drobet lepšího než jen na další verzi "Topola pro chudé".

[Quanti · Rating 5 out of 5]

Když jsem zjistila, že tuhle knížku dává zadarmo Alza jako "dárky k letním Vánocům", byla jsem trochu naštvaná, protože jsem si ji pár týdnů předtím koupila. Ale po přečtení naprosto nemůžu litovat, že jsem za ni ty peníze dala, cítím zadostiučinění, že se z toho k autorovi dostane snad aspoň pár korun :)

Hovězí kostky jsou boží, mnohem lepší než Skutečná událost. Hakl se tu vrací do stylu O rodičích a dětech, ale v sevřených povídkových útvarech. Dávala jsem si každou jednu povídku za odměnu, jako čokoládový bonbón. Malinko vlažnější mi přišly snad jen ty dvě poslední, ale pět hvězdiček to stejně je a já si jdu honem sehnat všechny ostatní Hakly, které jsem ještě nečetla...

[Rene Stein · Rating 2 out of 5]

Druhé setkání s Haklem, druhé WTF. Kniha se jmenuje Hovězí kostky a NTKV (No ty krávo vole) je takové adekvátní estetické zhodnocení povídek z deníku starého a se svou melancholií před čtenáři obcujícího starého tura. Už aby toho uplakaného
exhibujícího wannabe bejčka odrovnal nějakej nemilosrdnej kritickej toreador a ulevil tak jemu i publiku.

[Veronika · Rating 3 out of 5]

Ach jo... Tohle bylo vcelku šlápnutí vedle..... Hakl tedy asi nebude můj šálek kávy. Našlo se pár výjimek, jmenovitě Monolog, Rychlá verze a Návštěva. Jinak mi to psaní ve druhé osobě naprosto nevyhovovalo a četlo se mi hrozně kostrbatě.

[Dáša Beníšková · Rating 5 out of 5]

Jako by Emil mohl dostat míň jak pět hvězd!

[Ondřej · Rating 3 out of 5]

Dobře odvyprávěné historky, které jsou trochu banální.

[Martin Hynar · Rating 4 out of 5]

vsechny ty povidky jsou takove "uveritelne a ze zivota". Nenudil jsem se, i jsem se zasmal, nekdy dokonce nahlas.

[Klára · Rating 3 out of 5]

3,5

[Jakub Mirovsky · Rating 3 out of 5]

Nedocetl jsem, napsane to je hezky, ale neni to nic pro me.

[Jarmil Dufek · Rating 3 out of 5]

Příjemné čtení