Toto nebyla první kniha, kterou jsem od Vladimíra Šlechty četla. Proto jsem byla připravena na určitou formu, ale také jsem byla značně namlsaná.
Vladimír umí víc, než předvedl v téhle knížce. Pro mě samotnou byl především problém v tom, že kniha byla rozdělena na povídky, i když na sebe dějově navazovaly. Vždy mi vadí roztříštěnost děje, což je můj osobní problém. Ale díky tomu můžu za sebe říci, že nejlepší povídkou, je povídka poslední. Držela mě v napětí, bála jsem se o hrdinku, celkově měla svůj neutuchající náboj.
Pokud nejste líný čtenář přečtěte si dovětek ke knize, mnohé to vysvětlí.
Co bych vytkla především jsou sexuální scény. Byly přebytečné a mnohdy na hranici vkusu. Sám autor píše, že povídky v době svého vzniku byly na hraně. Já si pokládám otázku, jestli uplynulo dostatek času, aby se hranice mohla posunout.
Poslední douška, povídky vznikaly s časovým rozestupem, to může být plus i mínus každého díla. Autor nemusí být ve stejné náladě, rozpoložení, je obklopen jinými problémy a lidmi, kteří ho formují. Může to být, ale i značné plus. Máte určitý nadhled. Třeba stačilo jen chvíli počkat, a ještě jednou knihu projít.