Soubor obsahuje dvě prózy, doplněné o text Nebe se jiskří mlékem.
Miriam je lyrické drama nesené vzpomínkou na mrtvou sestru, v němž personifikoval vztah k ženě - matce, sestře, přítelkyni, milence. Touha obsáhnout nejen milovanou bytost, ale veškerou skutečnost umocněnou milostnou exaltací, vytváří z Miriam hymnus na ženu ve všech jejích podobách. V Mých přátelích mění Deml květiny jako zástupce přírody v bratry a sestry člověka. Společenství květin mu ztělesňuje vizi o harmonickém uspořádání lidské společnosti.
Viděl jsem, jak Bůh stvořil svět – a když už bylo všechno hotovo a připraveno, tady na světě, řekl Bůh: Učiňmež Krásu! A v téže chvíli stála kvetoucí jabloň na malém, zlatozeleném pahorku, bělostná jak Boží tělo, na každé větévce tisíc kalíšků a v každém kalíšku rajská sladkost. I ukázal ji Bůh andělům a oni zatleskali křídly . . . A viděl jsem, jak temný vichr vyrazil z propasti, ale to už jest tak dávno, že toho nemohu zapomenout. Viděl jsem však, jak tichý vánek vyšel z ruky Boží, jak pohlédl na jabloň, jak upadl v sen, jak přistoupil blíž, jak se jabloň (Krása) zachvěla, od vrcholu až do kořenů, a všechny její květy zamihly se v slunci jako stříbrné zvonečky a jako proud vonného mléka a jako perutě všech kůrů andělských . . . (Mluví ze sna:) Chtěl bych napsati knihu, která by se jmenovala: Zahrada uzamčená . . .