Tomasz Kolodziejczak je nejen úspěšný polský spisovatel, ale i hlavou polského Egmontu a člověk, se kterým často komunikujeme ohledně různých projektů. Takže nás docela zajímalo, jak vlastně píše.
Tedy, vlastně spíš psal, Barvy praporu jsou z roku 1996 – a jsou přesně to, co člověk řadí do kategorie „východoevropská fantatastika devadesátých let“. Kdy už byly zajímavé nápady a fascinující světy, ale tvůrcům ještě chyběla určitá vypsanost. A menší jistotu často nahrazovali větší důrazností. Jsou to romány, ve kterých se nemluví, ale spíš křičí, a postavy ani nevylezou z postele bez pořádné porce hysterie.
Barvy praporu začínají jako Hvězdná pěchota (na planetu zaútočí tajemní a sadističtí mimozemšťani), aby se to celé rychle změnilo v něco jako Šest dnů Kondora (hlavní hrdina je naháněný nepřátelskými agenty). Což je fakt zvláštní a nesourodý mix. Mimozemšťani si někde vpovzdálí deformují zajatce, zatímco autor se víc věnuje politickému souboji se Solárním dominiem, které chce situaci využít k podmanění si planety. A místní kolaboranti jim v tom samozřejmě pomáhají.
„Média se ale nacházela v moci jejich protivníků. Byla to neobyčejně silná nátlaková skupina: umělci, virtuální herci, novináři holovizní služby i síťoví, vůdci nejrůznějších náboženských sekt, idoly mládeže a konečně ideoví soupeři, kteří věřili, že to se světem myslí dobře. (…) Všichni tito lidé tvořili obrovskou umělecko-politickou kliku, která si nárokovala monopol na neomylnost, kulturu, eleganci a morálku.“
Jo, člověk by skoro řekl, že to psal dneska. Ale ono je to asi pořád stejné, jen se mění obsah. Když člověk čte o metodách Solárního dominia, tak mu asi dojde, že to není kritika EU, ale že si tam v té době, jako správný Polák, vyřizoval účty s Ruskem.
Jinak je celá zápletka pro autora záminkou, aby hrdina mohl putovat vesmírem a poznávat jiné planety a jiné zvyky. Je to samozřejmě plné přejatých dialogů a ženy jsou v knize převážně od toho, aby hrdinu milovaly, případně aby ho zprvu nenáviděly, protože jsou zblbé propagandou, ale pak prohlédly a taky ho milovaly.
Ale i tak jsou v knize dobré scény, zajímavé situace a někdy i fajn postřehy…
„Lidi jsou schopni odpustit každou podlost a zapomenout na každou křivdu – pokud byla způsobena někomu jinému.“
Vůbec mám pocit, že v polské fantastice se politické motivy objevují dost často (koneckonců si vezměte Zaklínače). Někdy to funguje pořád, někdy to už trochu zastará. Tady překvapivě ty politické podtóny fungují stále dost dobře, nápady jsou výborné… ale stylem vyprávění a určitou nesourodostí je dnes knížka především svědectví doby, kdy se rodila porevoluční fantastika.