Rozsáhlá kniha krátkých prozaických textů, deníkových záznamů, komentářů, záznamů snů a glos básníka Ivana Diviše byla psána v šedesátých letech v Čechách, následujících dvacet let v německém exilu, po návratu do vlasti na počátku devadesátých let pak v Čechách i v Německu. Její vydání se setkalo s mimořádným čtenářským zájmem.
Toulavé. Má se u nás ve zvyku Čechům komunistický disent závidět a velebit ho, co jsem také vždycky dělal, nevěda, že má i některé nesnesitelné stránky, z kterýchžto nejodpornějši je narcismus, kterak patrno z podobných denníkových záznamů. Neznám Diviše básníka a nelze knížku jen tak pár větami shodit se stolu, mám totiž pocit, že bych s ní shadzoval i jeden lidský osud, což se mi příčí, jenže co ta grafomanie, co ta sebelítost, co ta samolibost, co to hrůzyplné neologisování, co ta zášť, co to arciantipoetické rozbubřování jazyka namísto soustružených vět? A když si tohle všechno odmyslíme, co zbude? Pár podtrhnutých gnómů a skazky o historických setkáních? Postkomunistický kánon, tohle?