Autentické příběhy ze života „hraničářů“ a jejich blízkých
Možná se občas cítíte smutně, naštvaně, nemotivovaně, úzkostně a říkáte si, že máte depku. Zkuste si ale představit tyto pocity několikanásobně silnější, až se vám zdá, že vás dusí, nemůžete se nadechnout a bolí vás v každičké části těla. A jen tak to neodezní – ani za den, ani za měsíc, třeba ani za několik let... Seznamte se s hraniční poruchou osobnosti – „rakovinou duše“.
Kniha Život na houpačce vám představí 22 životních příběhů lidí, kteří mají tuto diagnózu a každý den se potýkají s obrovskou psychickou bolestí a zátěží, ale také těch, jež se snaží „hraničářům“ pomoci; tedy jejich přátel či rodinných příslušníků. Člověk s touto poruchou se často cítí vykořeněný, osamělý, i když má kolem sebe spoustu milujících lidí. Na jednu stranu je extrémně křehký a přecitlivělý, ale na straně druhé dokáže v návalech emocí i nemilosrdně ubližovat – zejména sám sobě. Výpovědi „hraničářů“ mohou přispět k lepšímu pochopení jejich zdravotních potíží a upozornit i na alarmující nebezpečí, které s sebou přináší neznalost a nezájem o tuto diagnózu ze strany veřejnosti či zdravotníků.
Další kniha, která se těžko hodnotí. Příběhy jsou psány syrově a jsou velmi silné. Zejména po těch, které psaly maminky, a tudíž (většinou) opravdu nekončily happy endem, jsem musel knihu na chvíli zavřít a sám je zpracovat. Na druhou stranu u těch, které byly psány přímo lidmi s HPO bylo zajímavé vidět její příznaky v samotném textu - důraz na pocity křivdy, zjevné přikrášlování (až manipulace se čtenářem), a nebo naopak totální pocity bezmoci a prázdnoty.
Celkově opravdu silné čtení, které přináší čtenáři jedinečnou možnost vcítit se do lidí s duševní nemocí. A pak snad tuto nabytou empatii přenést i do svého života…
Jako člověk, co o HPO nevěděl téměř nic, po přečtení této knihy získávám mnoho informací. Stigmatizace duševních onemocnění je ve společnosti na můj vkus stále velká a jejich závažnost je mnohdy zlehčována. Děkuji všem, co do knih poskytli svůj příběh. Otevřeli jste mi oči.
Velmi silné příběhy podané se syrovou autentičností téhle sžíravé poruchy, které mnozí přezdívají rakovina duše. Velmi doporučuji jak všem, kteří se s HPO setkávají profesně (či studijně), tak všem, kteří s ní bojují – ať už sami nebo v okruhu svých blízkých. Neméně doporučuji i každému, kdo neví, co doopravdy hraniční porucha vlastně představuje.
Z odborného hlediska lze sledovat spoustu vzorců, které se v příbězích opakují a jedná se tak o opravdu cenná svědectví, která mohou přispět k hlubšímu pochopení tohoto onemocnění.
Při čtení zkušeností s psychologickou a psychiatrickou péčí jsem trnula hrůzou. Ojediněle se vyskytovaly pozitivní zážitky, mnohem více se však opakovalo velmi necitlivé až tristní zacházení a nedostatečná péče – absence empatie, nedostatek terapeutické péče, odmítání, špatné zacházení s psychofarmaky nebo úroveň psychiatrických zařízení minulého století. Za řadu potíží bohužel může nedostatek financí, ale za řadu může pouhý nedostatek vhledu. Právě i proto knihu znovu všema deseti doporučuji všem psychologů, psychiatrům a terapeutům.
4,5* Při čtení myšlenek různých lidí s HPO mnohdy běhá mráz po zádech. Nejhorší je, že nevíte, co přesně čekat. U některých kapitol je na konci pár řádku psaných s odstupem, kde je například napsáno, zda léčba zabrala. U jiných v průběhu čtení jen trnete hrůzou, protože tak nějak tušíte, že nebudou mít šťastný konec. A právě ta nejistota je něco, s čím se potýkají nejen "hraničáři", ale také jejich přátelé a rodinní příslušníci. Jeden den může být tím nejlepším dnem v životě, avšak záhy nastoupí den, kdy je slunce za mrakem a není jisté, zda ještě někdy vyjde.
Život na houpačce není odbornou literaturou, mnohdy nespisovnou formou jsou vyprávěny výseky ze života pacientů s HPO. Čtenář si tak připadá, jako když čte něčí deníček. Domnívám se, že i přestože jsou v dnešní době psychická onemocnění již přijímána poměrně s otevřenou myslí a neustále probíhá snaha o jejich detabuizaci, stále se najdou tací, kteří budou emoce druhých brát na lehkou váhu, nejhorší je, že řada těchto lidí se nachází ve zdravotních institucích, tedy v místech, kde by měla být "hraničářům" poskytnuta adekvátní pomoc.
Úžasná příležitost nahlédnout do duše lidí s HPO a jejich prožívání. Neříkám, že je díky tomu pochopíme. Taková zkušenost je nepřenositelná. Ale snad se pochopení alespoň přiblížíme.