První přečtená autorova kniha. Jedná se o venkovskou románovou kroniku z první poloviny 20. století. V románu se prolínají různé časové roviny včetně 2. světové války. Kniha se mi líbila jak samotným příběhem, tak také autorovým zpracováním. Kniha byla čtivá, osudy hrdinů zajímavé, od knihy se mi těžko odcházelo. Osudy hrdinů nás zavedou do jelenské divočiny, do krásné vily po Němcích v Trutnově a rovněž do hotelu ve válkou zmítaném Trenčíně na Slovensku.
Souhlasím s chválou JANY PONCAROVÉ, která se nachází na zadní straně přebalu: „Paví hody jsou literární zážitek. Mají v sobě tu správnou kombinaci napětí, tajuplnosti, vybroušené stylistiky a vypravěčského umění.“
Autor píše skvěle, vychází ze skutečných událostí. Ke knize nemám žádné výhrady. Líbilo se mi, že autor používá také dialogy ve slovenštině. Tyto dialogy okořenily příběh. Autor mě určitě nalákal na to, abych si přečetl jeho další knihy. Jedna z prvních knih, kterou si přečtu, bude SBĚRATEL SNĚHU.
O pavích hodech jsem slyšel úplně poprvé. V románu se dočtete, jakým způsobem se paví hody pořádaly, kdo je navštěvoval apod. Pávy jsem ještě k obědu nebo k večeři neokusil. :)
Kniha má pěkný přebal a celkově je pěkně graficky zpracována. Ilustrátorkou knihy je SABINA CHALUPOVÁ, která při ilustrování knihy zvolila malbu olejovým pastelem. Kniha obsahuje látkovou záložku zelené barvy. Chválím korekturu!
Citáty:
Kde jsou hranice svobody, když člověk může všechno; je hranicí jen slušnost, vychování, svědomí, pánbůh, nebo je to všechno dohromady, v jednom psaní, jen jinými jazyky?
Slova lze různě ohýbat, slova jednodušeji navlékají na lež různá cingrlátka a sklíčka, ve kterých se zrcadlí pravda, barevné tóny proudí daleko příměji. Barvy nelžou. A navíc jim téměř nikdo nerozumí.. Barva je víc než jenom vjem, který se usadí na sítnici oka, v barvě je uchovaná jednotná řeč z časů před zmatením jazyků, z těch posledních dní, než lidé zjistili, že nedokážou dostavět ohromnou budovu sahající do nebe, Budrž Bábil.
… uvědomil jsem si, že snad každý člověk má nějakou barvu, že je v něm někde hluboce ukrytá, a někdy tak daleko, že trvá celé dny a někdy možná roky, než se vyjeví, ale že stojí za to barvy hledat a objevovat. Že svět jsou jen odstíny barev.
Jsou znalci svého oboru, ale zůstávají na povrchu. Nedokážou rozevřít růži a vlézt do ní celí. Nedokážou v ní bezcílně bloumat, už vůbec nemají rádi řeči, které vznikají proto, aby rozkrývaly podstatu věcí.
Strach je jako rakovina – přileze a nepozdraví, když ho zpozoruješ, je to konečná.
Člověk nemusí rozumět všemu, stačí nestrkat nos do věcí, kterým jiní rozumí lépe.
Věci má člověk beztak jenom půjčené, do hrobu si je neodnáší.
Některá slova povznášejí, i když jim nemusíš rozumět.