Soubor devíti komorních povídek. Časový oblouk klenoucí se jako duha od sovětské okupace naší země v roce 1968 přes pohřeb Václava Havla po covidovou současnost tvoří dějinné pozadí groteskně-melancholických příběhů. Ačkoli je život často fraška, občas - na zlomek vteřiny - probleskne vyprávěním paprsek něčeho, co nás možná přesahuje… Ale jisté to není. A jak by taky mohlo, když se nám možná "všechno jen zdálo a jen ty sny tu nakonec zůstanou".
Irena Dousková se narodila roku 1964 v Příbrami v herecké rodině. Od roku 1976 žije v Praze, kde absolvovala gymnaziální studia (gymnázium Nad štolou) a posléze Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Právnické profesi se ale nikdy nevěnovala. Vystřídala různá zaměstnání, většinou nějakým způsobem související s novinařinou. Posledních několik let je na volné noze a věnuje se psaní.
Příjemné povídky, v nichž se autorce docela povedlo zachytit některé prvky českého života. Zároveň ale nemám pocit, že bych si po přečtení odnesl "něco navíc" a odevzdanost protagonistů občas byla až neúnosná.
Ty brďo, dlouho se mi nestalo, že by mi kniha až takhle nesedla, ale bohužel. Autorka dala dohromady krátké povídky, které nešťastně začaly dobou hodně minulou - všichni víme, jak nesnáším návraty ke komunismu v dnešní době - a naštěstí pokračovala do doby bližší, přesto mě vůbec nic nenadchlo, mnohdy jsem musela pátrat, proč jsem zrovna tu kterou povídku musela číst, když očividně nemá pointu... za mne propadák.