Příběhy obyčejných šílenství

by Lenka Jungmannová

Kniha reflektuje vývoj české dramatické tvorby od roku 1989, který je považován za počátek nové divadelní i dramatické epochy a poetiky, až do současnosti. Druhou část knihy tvoří eseje, které se věnují šesti dramatikům a dramatičkám tzv. nové vlny. Termín "nová vlna" označuje výraznou generaci mladých dramatiků, kteří se v Československu začaly prosazovat po roce 1989. Autorka tuto generaci klade do kontextu s celosvětovým hnutím "nového dramatu", které reagovalo na proměnu západní civilizace v 80. letech 20. stol, a všímá si dalších uměleckých směrů (literatura, film, rozhlas), jenž české dramatiky ovlivnily. Pokouší se také o teoretické vymezení dané problematiky a definuje žánry či typy her této dramatiky: coolness dramatika, feministické drama, politické drama, dokumentární drama. Eseje tvořící druhou část knihy reflektují dílo Lenky Lagronové, Davida Drábka, Jiřího Pokorného, Ivy Klestilové, Petra Zelenky a Petra Kolečka.

Monografie ukazuje polistopadovou „novou vlnu“ původní české dramatiky jakožto jedinečný fenomén: zkoumá ji na pozadí celoevropského hnutí (New European Drama), všímá si jejích zdrojů (britské, německé aj. dramatiky) a uměleckých vlivů (literatura, film, televize), sleduje její prezentaci v médiích (odborných i kulturních časopisech, rozhlase, popř. v televizi a na internetu), referuje o událostech, které tvorbu či uvádění těchto her provázely, i o aktivitách, které sloužily k jejich propagaci (ceny, přehlídky aj.). Autorka také teoreticky vymezuje zkoumanou problematiku a snaží se definovat jednotlivé tendence, žánry či typy her této dramatiky; především se zabývá současnou groteskou – tzv. coolness dramatem, politickým dramatem, ženským dramatem, „dokumentárním“ dramatem atp. V přehledovém závěru první části knihy pak představuje české dramatiky nejmladších dvou generací. Druhá část práce sestává z šesti esejů, které interpretují dílo nejvýznamnějších autorů „nové vlny“: Lenky Lagronové, Davida Drábka, Jiřího Pokorného, Ivy Klestilové (Volánkové), Petra Zelenky a Petra Kolečka. Monografie postihuje stěžejní jev současné české literatury a divadla, a protože výzkumu předcházel náročný sběr materiálu, lze ji vnímat také jako svého druhu autorčino svědectví o daném uměleckém dění. Součástí knihy jsou historiografické odkazy na inscenace her „nové vlny“, cizojazyčné resumé a jmenný rejstřík. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.

243 pages, Hardcover

Published January 1, 2014

Reviews

[Jiří Zygma · Rating 2 out of 5]

Mám pocit, že v případě pojednání autorky Jungmannové se spíš než o odbornou teatrologickou práci jedná o obyčejnou literaturu faktu; nejde v ní do hloubky, jen popisuje dějové linky v několika málo slovech bez detailnější anamnézy nebo externího kontextu či vlivů. Přesto však to s nedávno minulým dramatem, zdá se, vypadá, že 95 % popisovaných děl postrádá hlubší nadčasové rozměry a trvalejší charakter a že tak za 20 let již nebudou vzhledem k rysům ryzích výpovědních "aktualitek" mít co divákovi říci, tedy že se už ani nebudou uvádět, protože jejich kontext bude v budoucnu již zastřený, nepochopitelný a tedy i neuchopitelný. V případě některých již proběhlých inscenací navíc šlo víceméně o "rychlokvašky" bez většího počtu repríz, akcentované jen na aktuální přitažlivost s vidinou další, nové atraktivnější látky, která jaksi nemilosrdně nahradí tu předchozí a zaplní snad nezaplnitelné prázdno v rukou jejích tvůrců, jak zřejmě sami doufají. Nehledě na to, že autorka doufejme nezáměrně opomenula inscenace a jména menších neoficiálních scén i mimo Prahu (např. tvorbu Petra Sedláčka a profil Staré Arény Ostrava, Jana Žůrka a jeho výrazný autorský počin olomouckého Divadla Na Cucky, Divadlo Feste z Brna, autorskou brněnskou Šelepku, Petra Lantu z Prahy nebo specifickou tvorbu Studia Citadela Praha či dramatika Šimona Petziwahla, který podstatu dramatiky coolness v českém prostředí formuloval trefněji a více než kterýkoli jiný autor zmiňovaný v publikaci) a soustředila se víceméně jen na oficiální divadelní svět, netýká už se to naštěstí tak mnoho trochu detailnějších portrétů, kterých ale autorka vytvořila pouze 6 a kterých by jistě kniha snesla daleko více právě kvůli poněkud povrchnímu souhrnu budícího dojem "bez ladu a skladu" ostatních autorů.

Z tvorby L. Lagronové na mě číší jen frustrace a nenaplněnost, navíc využívá stále velmi podobných a opakujících se motivů; D. Drábek (Drejbek) je podle mě zase jen šilhavý, sebechvástající se, vyšinutý a postižený grafoman, k jehož "tvorbě" i stylu jeho práce či nakládání s granty raději nebudu nacházet více slov, stejně jako k jeho sebevědomému veřejnému samozvání se do role dvorního dramatika městských divadel pražských a plodícího jen věrné kopie neschopných a netalentovaných hereček toužících tak akorát po bulváru nebo senzacích (viz jeho zkrachovalé manželství s autorkou záchodového čtení). Zato J. Pokorný měl nastartováno poměrně dobře, ale svou tvorbu později již neobhájil, navíc když Jungmannová sama zmiňuje, že jeho texty jsou mimo jeho autorskou režii de facto nepřeveditelné. Klestilová-Volánková mě neoslovila vůbec, přestože jí autorka v portrétech věnovala nejvíce prostoru. O to víc mě, a dalo by se říct, že vlastně jako jediný, zaujal Petr Zelenka zejména z toho důvodu, že si zachoval svou alternativní nezávislou tvář a nikomu se dosud výrazně nezaprodal. Jeho hry se zdají být nejen tematicky zajímavé, ale zároveň mají i neobvyklou koncepci. Podobný zájem by ve mně v podstatě vzbudil i Kolečko, pokud by se tak srdceryvně, okatě a naprosto beze studu nepřizpůsobil s vidinou jediné možné živnosti mainstreamu a kolosu showbusinessu. Na pováženou v jeho tvorbě mimo opětovnou dočasnou aktuálnost navíc není jen počet mrtvých, kteří v jeho hrách skonají, ale též otázka, zda je vůbec vhodné se historicky vracet k významnějším dílům a přepracovávat je do "současného" kontextu, navíc když tyto "aktuální" souvislosti budou za padesát let opět zcela jiné. Tato dramata totiž do dnešní doby přežila přávě proto, že jsou nadčasová, a tudíž již podle mého není nutné podávat je stravitelnější formou dnešnímu možná hloupějšímu, konzumnějšímu divákovi. Svou cestu by si v jevištní, scénické a režijní (popř. textové) úpravě totiž našla i tak... (a už vůbec jsem nepochopil narážku s jeho remakem Zelenkových Příběhů - množství odehraných repríz myslím opět mluví za vše...) Ale obě tyto hlavní výtky jsou v podstatě i problémem méně se prosadivších "řadových" dramatiků poslední doby.

Poměrně rigorózní kritika nedávno minulého českého dramatu přitom není způsobena závistí nebo nepřejícností, abych sám jako dramatik na sebe upoutal větší pozornost, ale ryzím, střízlivým a upřímným názorem na danou věc. Z pohledu přínosu divadelní vědě dávám této práci hvězdičku jen jednu, za snahu dvě.