Věda jde k lidu

by Doubravka Olšáková

Jen málokdo ví, že dnes již kultovní snímek Karla Zemana Cesta do pravěku byl součástí široké a komunistickou stranou privilegované výchovy obyvatelstva k ateismu. Vše však do sebe zapadá: cesta čtyř chlapců proti proudu času mapovala jednotlivé etapy formování Země až po samý počátek života na Zemi. Na konci jejich cesty nestál Bůh, ale Darwin. Je třeba hledat kořeny českého ateismu právě v úspěšné kampani komunistického režimu za ateistickou výchovu mas? Čerpá dnes ze stejných zdrojů kolektivního vědomí i naše víra v bezpečnou atomovou energii? A co naše touha přetvářet přírodu? Kniha Věda jde k lidu! vysvětluje, proč se stala popularizace vědy jedním ze základních stavebních kamenů komunistického režimu, i to, jak se změnilo postavení vědce a inteligence po roce 1948. Mapuje totalitní mechanismy popularizace vědy a odkrývá její indoktrinační potenciál, který komunistická moc využívala beze zbytku.

680 pages, Hardcover

First published January 1, 2014

Reviews

[AimanFasil · Rating 2 out of 5]

Podle svého názvu a podnázvu se kniha zabývá popularizací vědy v socialistickém Československu a Československou společností pro šíření politických a vědeckých znalostí ve 20. století (dále jen Čs. společnost. Přesnější by však bylo říci, že se jedná hlavně o 50. a 60. léta, protože 70. a 80. letům se autorka věnuje až v závěru a spíše okrajově. S tématem knihy je navíc spojena jistá nevyjasněnost. Jakkoliv úvodní kapitola slibuje, že kniha zajímavě pojedná o vztahu KSČ, marxismu-leninismu a popularizace vědy, kniha se mnohem více věnuje institucionální historii Čs. společnosti ve světle proměn socialistického režimu. Tyto ambice autorka čtenáří neodhalí v úvodu, ale učiní tak až na pětisté devadesáté sedmé straně knihy. Pokud jde o téma popularizace vědy, tak tím se poměrně důkladně zabývá jen kapitola věnovaná šíření ateismu.

Šest set stran knihy je samozřejmě dokladem toho, že autorka si své dílo poctivě vyseděla v archivech. S tím je ale spojena jedna nectnost - kniha působí dojmem, jako by autorka jen chtěla chronologicky popsat vše, co v archivech našla. Tam kde se jí popisovat nechtělo, tam zařadila citát, nebo vložila dlouhý opis archivního dokumentu. Knihu dál nafukují mnohé biografické a personální detaily; například se dozvíte, že Josef Steiner byl původně brusičem skla nebo že Josef Linhart absoloval reálné gymnázium v Trutnově. Tyto detaily odvádí čtenáře od mnohem zajímavějších věcí, které autorka v knize líčí.

Pominu-li fakt, že se kniha utápí v nepodstatných detailech, chybělo mi i analytičtější postižení problému. Pod popularizaci vědy autorka zahrnuje nejen popularizaci vědy jako takovou, ale i šíření osvěty, aplikovanou vědu, nebo dokonce i cestovatelské přednášky. Málo ale rozebírá vztah těchto aktivit jak k sobě navzájem, tak k marxisticko-leninské ideologii a stranické propagandě. A už skoro vůbec nesleduje vztah konkrétních mechanismů popularizace vědeckého poznání a jeho recepce u laické veřejnosti.

Kýženou historickou analýzu pak suplují některé nepříliš šťastné výroky. Jedním takovým je například tento: "...ambiciózní politika Čs. společnosti propojit excelentní vědce s komunistickou ideologií selhala na plné čáře. Exaktní vědce je těžko převychovávat." (218) Takový výrok, zdánlivě dokazující, že exaktní vědy jsou oproti vědám společenským odolné vůči ideologizaci, ale zakrývá fakt, že spousta exaktních vědců režimu sloužila a že to byl například Sovětský svaz, který vypustil první umělou družici kolem Země. Jak se sovětům povedlo zkonstruovat první umělou družici, když tam vládla pavědecká ideologie? Zdá se, že vztah komunistické ideologie a vědecké exaktnosti byl poněkud komplexnější a komplikovanější.

Co říci na závěr? Pokud se tématem vědy v socialismu zabýváte, tak v knize určitě najdete spoustu užitečných informací. Pokud ne, tak se knize s klidným srdcem vyhněte.