„Literární koláž českého herce a režiséra Miroslava Krobota.” Útržky, úvahy, nonsensy, povídky. Myslí charismatického režiséra a herce putují fascinující postavy i vzpomínky: Český dobrodruh Eskymo Welzl si podává dveře s Jackem Kerouacem, Rolling Stones s maminčiným životopisem. Divokou krásu Jeseníků střídají parky Olomouce či divadlo v Chebu. Osobitý styl jednoho z nejvýraznějších mužů českého divadla a filmu vám odemkne dveře do světa fantazie, v němž je radost se ztratit.
Tato kniha je složitá a náročná. Ponivadž nám klade spousty složitých a náročných otázek, na které se nesnaží příliš odpovídat, čili musíme sami hledat. Tak například má Meryl Streep z L.A. smysl pro humor? Má! Takový google najde 10-12 důkazů (to podle kvality stránek, všechny jsou bohužel v angličtině a nikde ani zmínka o Dejvicích). Neměl Lewis Brian Hopkins Jones číst raději Alenku než medvídka Pú? Tady nevím, odpověď nenacházím. Beatles nebo Rolling Stones? To se mění v čase. Máme se těšit na film s Eskymo Welzlem? Tož bať. Devět povídek v 10 kapitolách a každá jiná. Ony to vlastně nejsou jen čisté povídky, ale taky esej, dva scénáře, jestli jsem dobře počítal, pak třeba útržky vzpomínek na vzbuzení závisti. (Dobře mi tak, měl jsem v těch Hanušovicích tenkrát přestoupit, ale pršelo.) Sametová opera. Fiktivní korespondence. Nebo není fiktivní? Zase otázka. Táta se tu objevuje, řeči s ním jsou náročné, a celou kapitolu má i máma houbařka. Popis vlastních dlouholetých bojů s bájným polárníkem. Krásná Eva Angelika, jakou jsem ji znal a držím v paměti a přetížení 6 g, na které jsem naopak dávno zapomněl. A vedle realisticky vyhlížející vzpomínky na divadlo a lidi v něm v časech normalizace. To ověřit nemůžu. Občas vloženo užitečné poučení, ale nenápadně, všiml jsem si jich až dodatečně při prohlížení obrázků. Obrázky skvostné. Obálky knih většinou kecají. „Důležité. Zábavné. Vedlejší. Bizarní. Osobní. Intimní.“ Pro jednou výjimka. Jedinou nenáročnou a jednoduchou otázkou pak je ta, co napadne každého jako první. A čím tedy každý začne, tím já skončím: Číst, rozhodně číst, i tu kurzívu. A vůbec, kupte a sami si ověřte. vhodná muzika: Brian Jonestown Massacre příhodné pití: více staropramenů
Co tedy můžete čekat? Kniha je překvapivě docela zábavná a inspirativní, každopádně ale také hodně roztříštěná. Rozhodně to není dílko, ke kterému sednete a na jeden zátah přečtete. Anebo, pokud se o to pokusíte, budete mít v hlavě dost slušný zmatek. Tahle kniha si sama říká o čtení po kouskách, po kapitolkách. Kvantová sci-fi povídka s učitelem Kvapilíkem sice možná trochu ladí ze scénou z divadelní hry Brian, kde si člen skupiny Rolling Stones Brian Jones povídá s Medvídkem Pú a jeho kamarády (Brian Jones kdysi koupil dům po spisovateli A. A. Milnem, který zde tuhle slavnou knihu napsal), poetika první erotické zkušenosti ale nemá s fiktivním dopisem Meryl Streepové nebo vzpomínkami na první návštěvu Václava Havla ve Strakovce společného nic, snad kromě toho, že všechny tyto kapitoly jsou svým způsobem dojemné. Pokud na tuhle hru s textem přistoupíte a máte rádi absurdní humor, nostalgii a poetiku autora, tak si to docela užijete, stejně jako já. Tahle kniha je taková, jako Miroslav Krobot sám.
Welzl. Vzpomínky. Autobiografie. Vlastní tvorba. Obrazy mě bavily víc, než to psaní. Kdysi jsem Krobota viděl, ale byl jsem příliš opařenej, než abych za ním šel a zeptal se ho, jak jsem chtěl, jaký to bylo pracovat s Tarrem na Muži z Londýna. Byl úplně stejnej jako postavy, který hraje. Uzavřenej do sebe, ve své bublině, pokud nebylo potřeba, aby z ní vyšel. Mám ho celkově radši jako herce, ale jeho divadelní tvorbu neznám. Tuhle publikaci asi ocení víc a spíš blízcí spolupracovníci, známí a kolegové, než široká veřejnost. Alespoň já jsem si z knihy příliš neodnesl, ale neříkám, že je špatná. Jen šla poněkud mimo mě.
Některé povídky/kapitoly (nebo jak jednotlivé útvary nazvat) se mi líbily více, jiné méně, a pak tu byly ty, které jsem asi vůbec nepochopila. Většině útvarů jakoby chybí konec, pointa. Občas to vlastně ani nevadí, ale slibně začínající Mariin životopis prostě vyšuměl do ztracena. Škoda. Povídka Kvapilík se mi líbila jen proto, že tu byla spousta olomouckých reálií, které jsem si vyloženě užívala. A Brian, to je dobré psycho. Celkově je kniha trochu zklamáním, taková zvláštní směsice, ze které mám rozporuplné pocity.
Texty typicky krobotovské, s tím je třeba při čtení počítat. Těžko hodnotit jako celek, kapitoly se od sebe poměrně dost liší. Zajímalo by mě, nakolik jsou autobiografické prvky z reálného života a nakolik Krobotova autorská fikce. Přinejmenším jeho působení v Chebu a tamější setkání s Janem Grossmanem jsem si shodou okolností stejného dne mohl ověřit při sledování TV dokumentu. Povídku o fyzikáři Kvapilíkovi jsem už někde četl, jen tak vědět kde…
Pohodové čtení. Je z toho cítit, že jde o materiál spíš pro fanoušky (pro které je kniha must read), ale je to pěkné, hravé a má to ty správné literární kvality.
Překvapivě čtivé. Tento styl psaní mi sedí. Většina textů je docela úlet. Doufám, že autor nevystřílel všechen prach a dočkáme se dalších počinů. Pěkné grafické zpracování.