Arnošt Kolman (1892–1979) prožil dlouhý a neobyčejně pohnutý život. Vyrůstal v pražském intelektuálním prostředí, v roce 1916 upadl do ruského zajetí, připojil se k Říjnové revoluci a vstoupil do bolševické strany. Ve dvacátých a třicátých letech zaujímal vysoká místa ve stranickém i státním aparátu SSSR a ve vědeckém životě; po druhé světové válce také v Československu. Po kritickém vystoupení v roce 1948 byl deportován a vězněn v SSSR. Byl propuštěn a opět zastával vysoké vědecké funkce v Praze a Moskvě. Po roce 1968 znovu upadl v nemilost. V roce 1976 mu bylo nečekaně umožněno navštívit dceru ve Švédsku, kde požádal o politický azyl a odkud napsal proslulý otevřený dopis Brežněvovi o tom, že — po osmapadesátiletém členství — vystupuje ze strany. Kolmanovy paměti představují nejen cenné historické svědectví, ale i psychologickou sondu do osobnosti „revolucionářů první hodiny“, kteří přišli do revoluce s nejvyššími etickými nároky a ideály a kterým se nepodařilo zabránit degeneraci systému (někteří z nich ani nikdy nepochopili, jak hluboké a tragické), jejž sami pomáhali budovat. Kniha, napsaná rusky, vyšla nejdříve v Německu (1979) a později v dalších evropských zemích a všude vzbudila mimořádný ohlas.
Arnošt Kolman (Ernest Natanovič, 6. prosince 1892 v Praze – 22. ledna 1979 ve Švédsku) byl český matematik a marxistický filozof zabývající se především filozofickými otázkami matematiky, fyziky, dějiny přírodních věd, logiky, dialektiky a historického materialismu. Za kritiku Gottwaldovy vlády jako málo věrné marx-leninské ideologii byl tři a půl roku vězněn v moskevském vězení Lubljanka. Dlouho působil v Sovětském svazu (1915–1945, 1948–1959, 1963–1976), člen KSSS a sovětský občan, vyučoval na řadě ruských škol, získal doktorát z přírodních věd a filozofie, vrátil se do Československa, vyučoval na Univerzitě Karlově, stal se akademikem ČSAV, v letech 1959–1962 ředitel Filosofického ústavu. Na začátku 70. let vystoupil z komunistické strany a dožil ve Švédsku u svého zetě, fyzika Františka Janoucha.
Kniha se jmenuje Zaslepená generace, ale spíš by se mohla jmenovat Zaslepený Arnošt Kolman. Bohužel zaslepený od začátku až do konce svého života ve švédské emigraci. Bezpochyby inteligentní člověk s mimořádně zajímavým životním příběhem, do kterého patří setkání s Einsteinem, Leninem, Stalinem, nebo třeba Haškem a Šolochovem.
Jak je možné, že stejně není schopen reflexe a zůstává marxistou až do smrti? Částečně si to vysvětluji tím, že se osobně účastnil vražd a loupeží v průběhu revoluce, stejně jako čistek ve třicátých letech. Následně tuto situaci zlehčuje nebo přímo obhajuje. Pravděpodobně by se jinak před tou hrůzou musel psychicky zhroutit. Pak je ještě v padesátých letech ve vazbě schopný upřímně bránit geniálního Stalina proti svým spoluvězňům.
"Pokud jde o mne, neustoupil jsem od těchto bolševických názorů na úlohu revolučního násilí a nehodlám tak učinit."