Co je to performativní filosofie a jakými tématy se zabývá? Jak souvisí filosofické myšlení s divadelní tvorbou? Filosofka Alice Koubová na tyto otázky odpovídá prostřednictvím různých filosofických přístupů – fenomenologie expresivity, filosofie hry, poststrukturalismu, estetiky performativity, performativní filosofie, které nabízejí pokaždé jiný důvod, proč bychom měli divadlo a performanci chápat jako klíčový fenomén umožňující „myslet člověka a svět“. Tyto přístupy ukazují člověka jako bytost, která si uvědomuje svou viditelnost pro druhé (diváky), která je schopna hry a tvořivého odstupu od sebe, vytváří svou identitu skrze citace a napodobování, tvoří smysl v rámci tělesné interakce s druhými a přitom dbá na autorství své vlastní existence. Performativní filosofie však není charakteristická pouze zaměřením na určitá témata, ale i specifickým stylem myšlení. Autorka tento styl nazývá myšlením z druhého místa a detailně popisuje jeho význam jak pro filosofii, tak pro umění a umělecký výzkum.
love it, unique book about relations between performance and philosophy- include authors such Marleau- Ponty, Scheller, Derrida, Butler, Fischer- Lichte or Laurell.
Kniha je přitakáním nepolárnímu myšlení, gumováním podvojné hranice. Gumou se však hranice nejenom odstraňují, ale odmazáváním jednolité barvy i vytváří. Jednotný prostor se tak dvojí ne pod přístupem buď–anebo, ale v rámci logiky jak–tak. Póly a dichotomie splývají a zároveň spolu vedou dialog, protože si jsou stejné i jinaké.
V této dynamice tak inter-jsou (v terminologii Thich Nhat Hanha) subjekt a objekt, světlo a stín, hravost a vážnost, tělo a mysl, filosofie a performance. Chápeme se skrze svět a svět se chápe skrze nás. Člověk si je sám sobě viditelný i neviditelný a tento (sebe)vztah tak nutně zahrnuje aspekty (sebe)nepřítomnosti.
Alice Koubová praktické dopady tohoto přístupu moc hezky ilustruje v předposlední kapitole na díle několika autorů a autorek, kteří „umění pohybu myšlení mezi sebepopřením a sebedostačivostí“ kultivují a dávají tak vzniku inter-činům vyvstávajících z dialogického vztahu jednoty.
Tenhle vztah jednotné podvojnosti (spoluexistence stejného a jiného) poslední dobou často potkávám, naposled v Sútře srdce, kde každý individuální objekt si je prázdným, neboť nelze existovat jinak, než ve vztahu se světem. Konflikt mezi jednotou (např. Bůh) a mnohostí (zlo a dobro) strašil západní filosofii po dlouhou dobu a teprve teď myslím objevujeme terminologii jak dojít k míru se skutečností, že foton je zároveň vlnou i částicí.