Rituál Turínského koně

by Martin Skořepa

Když už vaši blízcí nezvládnou odečíst sedm od sta.

V televizních reklamách je stárnutí zobrazováno jako doba, kdy se vám tu a tam objevují šediny, ale pokud polykáte příslušné doplňky stravy, můžete zlézat Alpy a hrát si na honěnou s houfem růžolících vnoučat. Martin Skořepa zná jiné stáří. Próza Rituál Turínského koně ukazuje přízr/načné starosti padesátníků: odcházení rodičů i vlastní chátrání.

Soužití syna po onkologické operaci a alzheimerické matky je plné banálních a tragikomických situací. Autor se nedožaduje spoluúčasti, případné emoce krotí sebeironií a humorem. Základní rovinu doplňuje tématem homosexuality i otázkou osobní víry. Kniha se tak trochu podobá jízdě na horské dráze — nejprve čtenáře konfrontuje s rozpadem fyzickým i psychickým či pološerem gay světa, aby ho vzápětí unesla do jiných souřadnic.

152 pages, Hardcover

Published January 1, 2019

Reviews

[Steklina · Rating 2 out of 5]

Moc si nerozumím s krátkými prózami, a to obzvlášť, když se autor snaží na malém prostoru vypořádat s velkými tématy. Výsledek - sofistikovanější deníkové zápisky homosexuála ve středních letech starajícího se o nesamostatnou matku - mě zkrátka nezaujal. Téměř nikdy - jako naprostý laik a běžný spotřebitel - nehodnotím typografickou úpravu, zvláště takových "kapacit" jako Martin Pecina. Ale v tomto případě na mě zvolený typ tučného (?) písma působil rušivě a měla jsem neodbytný pocit, že je to jen kvůli tomu, aby kniha měla víc než 100 stran.

[Funny Name · Rating 2 out of 5]

Nemam rada prozu, kde forma vitezi nad obsahem, u nekterych souveti mi dalo praci udrzet pozornost. Moc autobiograficke, moc evangelii.

[yo JP · Rating 3 out of 5]

Gay vypravěč po nocích píše svoje glosy a rozebírá svoji víru a zkušenosti s orientací, zatímco se během toho stará o alzheimerem stiženou matku, která si ho plete se zesnulým manželem. Sem tam je tam nějakej vtipnej špek (Forman, "Cizák Kundera", "Po Šalamových Kolymských povídkách...") nebo myšlenka, navíc sám hrdina/autor je stižen nemocí, řekl bych, že krom faktu, že je to nejspíš silně autobio a že pro Skořepu krom jedné povídky, co publikoval rovněž v Hostu, byl tohle pozdní prozaický debut, se to určitě dá. Kupodivu to ani nepůsobí až tak bezútěšně, v literatuře je tendence dramatizovat realitu, kterou lidé obvykle tak nějak "akceptují", stejně je tomu i v tomhle textu a toho si cením, kupodivu to ale text nedělá tak vyčpěle bezduchým, jak je tomu obvykle u typických mainstreamových českých rutinérů (...autorů). Definitivně bych si to i někdy dal znovu, pokud by se mi to dostalo do rukou.