Zlodějka mýho táty je jednou z nejtěžších knih, které jsem kdy četla, a to z mnoha důvodů. Předně samotný námět vyvolává ambivalentní pocity už od počátku. Spíše se kloním na stranu, že Miky je rozmazlený fracek vynucující si pozornost za každou cenu těmi nejšpinavějšími způsoby, můžeme mu to mít ale vážně za zlé? Sama pocházím z rozpadlé rodiny, střídavou péčí jsem si však neprošla, těžko tedy soudit pocity desetiletého dítěte, věřím, že jich existuje mnoho, které to snáší podobně těžce jako Miky. Autorka se snažila zvolit autentický způsob přemýšlení i vyjadřování, což je v první zhruba polovině zajímavý prvek, po půlce už ale neskutečně otravný. Stylistická repetitivnost, zejména pak nadužívání fráze „bulení až v krku“, mi už tak strašně lezla na nervy, že jsem knihu musela na dlouhé dny odkládat, aby se mi neudělalo fyzicky špatně. Na jednu stranu oceňuji, že Zlodějka mýho táty v podstatě neprochází zásadním vývojem z hlediska Mikyho názoru na celou věc, na stranu druhou to opakování motivů, myšlenek a v podstatě i dialogů bylo velmi únavné. A tak se tímto dlouhým intrem dostávám k jádru pudla – já vlastně knihu hrozně cením, protože vyvolává přesně takové pocity, jaké by měla – morální dilema, ambivalentnost, únavu nad opakujícím se a nikdy nekončícím problémem, ale na stranu druhou pro mě bylo její čtení až skoro fyzickým problémem, málokdy jsem zvládla přečíst více než deset stránek najednou. Jistě vím, že vrátit bych se k ní už nikdy nedokázala. Pokud bych však měla vypíchnout jednu věc, která mě opravdu zaujala, byl by to motiv klimatické změny nenásilně vmanévrovaný do příběhu tak, aby neodváděl pozornost, ale zároveň aby byl jasně pojmenovaný. Obávám se, že nejen sucho, ale i všechny ortopedické a jiné podpůrné prostředky, jež Hůlová popisuje, jsou bohužel hrozivou kakofonií nedaleké budoucnosti.