Prostě asi nejsem cílovka, nadšení nad doporučeními nesdílím.
Ano, je to víceméně čtivé (i když romštinu jsem přeskakovala, a přestože nejsem z generace, která není schopná dočíst Babičku, protože je tam moc popisných pasáží, tak ty nekonečné lyrické balady o hořících podzimních lesích, zurčivých potůčcích a žhnoucích uhlících červánků mě utahaly a ve třech čtvrtinách jsem pochopila, že nic podstatného se tam nedozvím a atmosféru mi to nenavodí, takže můžu v klidu přeskakovat celé odstavce), ano, je to jiný (i když jiný: opravdu tam něco někoho překvapilo?Možná kromě explicitnosti?) a jistě cenný náhled do neznámé kultury, která někdy nezaslouženě naráží na většinové nepochopení, ano, adekvátně to vykresluje bezvýchodnost situace, ale… Celý příběh se odehrává v tak naprosto jasné smyčce, že nevyvolává kýžený efekt beznaděje a vzteku nad tou pitomou determinací, ale prostě nudu, nudu, nudu z opakování, protože už pár stránek předem víte, co Andrejko udělá. Do toho sebereflexe a vnitřní monology gadžů, z nichž hodnotu má snad jenom příběh (a skutek) ředitele školy.
Pamatovat si to budu, ale bez nadšení.
A líbí se mi, že autor má vystudovanou elektrotechniku, mně vždycky potěšení, když píše někdo jiný než absolvent fildy a kurzu tvůrčího psaní.