Tuto knihu jsem četla v rámci povinné četby, takže jsem si ji sama dobrovolně nevybrala. A s tím, co vím teď, bych to nejspíš ani nikdy neudělala. Ale k věci! Tento literární počin bych směle zařadila do poličky se štítkem "čtenářské utrpení". Pokud nejste zběhlí ve znalosti historie, nemá smysl knihu číst. Autor vám nic nevysvětlí, pouze vás násilím vtáhne do nesmírně nudných rozhovorů. Všechny tři povídky by se daly shrnout jako neustálé tlachání postav o jiných postavách, přičemž bez znalosti již zmíněného dějepisu absolutně netušíte, kdo mluví a o kom mluví. Kdybych tuto knihu četla sama, tak ji pravděpodobně nikdy nedočtu, ale díky tomu, že jsem se v četbě střídala s přítelem, zůstala nám alespoň vzpomínka na velmi frekventovanou (a tím tedy zoufale úsměvnou) hlášku: "Jsme přece kavalíři!"
Durychův styl historické prózy mne jako nehistorika těžce iritoval. Asi jsem buran, ale jména postav mi nic neříkala, maximálně tolik, že jsem měla ve škole dávat větší pozor. Durychovo vyprávění je střípkovité, spíše se jedná o jakési mikrosituace, které čtenáři mají přiblížit atmosféru té doby. A jestli ne, tak naprosto netuším, co tím chtěl autor říct. :D
První část se mi četla dosti ztuha, první půlka druhé mě hlavně vzhledem k množství postav, jejichž jména mi nic neříkala, nebavila, ale její závěr a následně třetí část se mi líbily moc. Durych má velmi osobitý a zajímavý jazyk (připomínal mi Vančuru), jen chvíli zabere, než si na něj člověk zvykne.
přečetla jsem jen kurýra, který mě moc nebavil a upřímně jsem z něj byla trochu zmatená (ale to je asi i moje chyba) a Valdice, které se mi líbily mnohem víc a četly se mi vlastně dost dobře (trochu fever dream, ale ještě jsem si nedala paralen ale idk).