Kniha Nespavost je experimentálnym textom hľadajúcim nové formy písania. Je súborom datovaných textov a obrazov, denníkom aj odborným filozofickým textom. Je tým, čím si ju spravíte. Okrem nespavosti sa zaoberá aj inými problémami súčasnosti. Komplikované filozofické vetné konštrukcie sa v nej prelínajú s jednoduchými výrokmi, čo však vôbec neuberá na ich sile. Kniha rozoberá aj témy o ktorých s nikým nahlas nehovoríte, vaše neodkryté miesta. Podvedomé myšlienky, ktoré ste nikdy nedokázali sformulovať do zmyslupných viet a teraz to niekto urobil za vás.
Obľúbené myšlienky z knihy:
"...jistota, že mám co ztratit."
"How to share a message when every bit of news has to be breaking news. How to be someone when everyone has to be a (micro)celebrity."
"Chtěl bych se znovu narodit a prožít život s tebou."
"Ničím divnějším ve svém životě už asi nebudete, romantičtější a krásnější nejspíš taky ne. Smířit se s tím, že to nejlepší, co jste zažili, je za vámi. Vlastně to není až tak těžké. Možná to ze mně snímá kus břemene (neustále se překonávat)..."
"Too much future."
"Ať řeknu cokoli, bude to jako fráze, kterou dopředu znáš."
"Toho, co si nepamatujeme, je vždy nutně víc než toho, co si pamatujeme. Ovlivňuje nás víc prázdno, absence, neschopnost návratu či reprezentace. Jako bychom byli superhrdinové, jejichž jedinou nadpřirozenou schopností je mazat vlastní minulost."
"Lidé berou život jako poleno. Prostě jak jim přijde do ruky. Ale jde taky o to se rozhlížet a nepodléhat prvnímu dojmu. Sledovat struktury a letokruhy, dotýkat se prasklin a třísek. Spekulovat, zda jsou dílem náhody, nebo přírody."
"Lidé jako polena. Neotesaní, každý jiný, s jinými záhyby a suky. A všichni hoříme."
"Ignorace stejně jako indiferentnost neznamená nic nevědět, znamená ignorovat to, o čem nevím. Ignorace nám tvrdí, že je poslední cností. Cností těch, kteří zapomínají, opomíjejí a jsou na to hrdí. Naopak akcelerace, touha (vědět) není jen o samotném vědění. Ale právě o hodnotě toho, co nevím. O horizontu možností, který se nepřestáva rozšiřovat."
"Dvojí dialektika blízkosti: Čím bližší mi lidé jsou, tím méně mi rozumějí. (V tom musím dát za pravdu těm, kdo mi vytýkají povrchnost.) Ale nejde o to, že bych se zajímal o odtažitá, nepřístupná témata. Naopak, nerozumějí mi právě proto, že si nedokážou připustit, jak blízké jim jsou problémy, o kterých mluvím. (Nyní zas musím souhlasit s obviněními z domýšlivosti.) Čím blíž jsem, tím dál utíkám. Čím rychleji běžím, tím méně vím kam."
"Někdy si myslím, že mohu mluvit jen s tebou. Někdy si myslím, že můžeme se vším skončit. Utéct ze života a hyperzaměstnanosti. Že si rozumíme jen ty a já. A hned si uvědomím, že je to proto, že tu nejsi, že neodpovídáš, neprotestuješ a poslušně přijímáš moje slova a můj jazyk. Nejsi tu, a proto mi rozumíš. Chybí mi blízkost."
"Až umřu, budeš mi chybět."
"Dříve se člověk rodil do komunity, aby pak mohl hledat svou individualitu. Dnes se člověk rodí individuální a hledat musí svou komunitu."