Autorka vyšla z příkladového materiálu z oblastí společensky významné komunikace (např. rozhlasové a televizní vysílání, denní tisk, krásná literatura). Věnuje se otázkám, na než si musí dnes a denně odpovídat každý, jehož pracovní náplň je spjata s autorskou činností. Ať již jde o novináře, redaktory, překladatele, osvětové a kulturní pracovníky či učitele, všichni musí dbát toho, aby byla slova ve větách, které píší a pronášejí, uspořádána přehledně a srozumitelně. L. Uhlířová se problematikou slovosledu zabývá už řadu let a dovedla ve své knížce šťastně sladit vysokou odbornost s popularizačním posláním díla. Výklad je jasný a čistý, dobře logicky uspořádaný a přehledný. Důraz je položen na to, co se v českém slovosledu osmdesátých let skutečně děje, tj. na to, co je v současné slovosledné normě nové, stejně jako to, co do normy teprve proniká, a konečně i to, co se v úzu se objevuje, ale co do normy přijmout nelze. Velmi podrobně autorka vysvětluje hlavní slovosledný princip v češtině, aktuální členění. Poučení o slovosledu je tak organicky spjato s výklady o příslušných faktorech výstavby textu.