Kniha amerického filozofa Karstena Harriese (1937) Etická funkce architektury patří k nejvýznamnějším spisům teorie architektury na přelomu 20. a 21. století (první vydání 1998). Autor v ní hledá odpověď na otázku, zda a jak nám architektura může pomoci nalézt naše místo v současném světě. Stavby podle něj proměňují prostor v místo, tím pomáhají vytvářet společný étos a mají tudíž etickou funkci. Étos chápe v původním filozofickém pojetí, tedy jako jednotu eticko-morálních norem, cílů a hodnot lidského společenství. Tuto jednotu architektura pomáhá formovat. Z týchž pozic ovšem Harries obviňuje moderní architekturu z účasti na degradaci současného života a kritizuje modernistickou představu, že architektura je součástí technologické kultury, která na místo básnického "bydlení člověka" staví diktaturu k tomuto účelu vytvořeného stroje, což vedlo ke ztrátě hierarchického prostoru a k vykořenění - zisk svobody je vykoupen bezdomovectvím a ztrátou orientace. Autor se vyslovuje pro zahrnutí těla a lidského měřítka do architektury, která má vyjádřit charakter místa či regionu a navrátit člověka celku. První české vydání je opatřeno zasvěceným doslovem prof. Jindřicha Vybírala, bibliografií a jmenným rejstříkem.
This is an interesting book, a sweeping, vast, essay on—as its title suggested—the role of the built environment in ethics. The author, an elder statesman of architectural theory and philosophy, makes his case that the world over, architecture carries forth a mission beyond providing either shelter or an artistic statement and in fact helps formulate the very fabric of society. I do not disagree with him, but the format of the book at times makes its case well and at other times, not so well. It is useful for architecture students and urban planners, but requires a strong background in other thinking about the intersections of philosophy and architecture to really get the most of it.