Od roku 2006 už není Pluto planeta. Největší událost ve vesmíru od Velkého třesku zůstala téměř bez povšimnutí. Nevšimli si ani David s Alicí, jejichž svět se smrsknul na pár společně sdílených metrů čtverečních, kde se jeden druhému snažili vyhnout. Zatímco se Pluto proměnilo v bezvýznamné trpasličí těleso, jejich vztah dospěl do mrtvého bodu. Rekviem za Pluto je román o problémech přímo kosmického rozměru a o dráhách, po kterých obíháme.
Já nevím, čekala jsem podle popisu trochu víc. V některých částech jsem se do čtení musela vyloženě nutit. Jazyk průměrný, nic, co by člověka nadchlo. Složení vět taky žádná sláva, přišlo mi to jak text sepsaný školákem. Abych ale nebyla jen negativní, musím říct, že jsem se v některých pasážích viděla - každý z nás to nejspíš někdy zažil - jak láska ze vztahu pomalu vyprchává a lidé spolu zůstávají jen ze zvyku. Pocity samoty, i když je člověk vedle druhého, zde byly popsány celkem trefně. Ale opět ne dokonale, mám pocit, že by to šlo přece jen o trochu líp.
Tohle byla taková oddychovka. Sice nemusim knihy, kde se řeší vztahy, ale tady to bylo tak hezky podáno, že mi to ani nevadilo. V mikrokosmu dvou lidí se objevila trhlina, která je začala dostávat dál a dál od sebe. Oba se tak nějak nechali unášet a pasivně přihlíželi, jak jsou vlastně nešťastní, ale ani jeden neměl na to udělat rázný krok. Celé to bylo doprovázeno cestou po sluneční soustavě zakončenou tehdy čerstvě osamoceným Plutem. Asi to nebude kniha, kterou si za rok lehce vybavím, ale na druhou stranu to nebyla ztráta času ani prostoru ;-)
Tohle je přesně jeden z těch titulů, u kterých neotřelý nápad (a název) naprosto rozdrtí následné provedení. Rekviem za Pluto je neskutečně chytlavej název, což snad musel autorovi někdo poradit, jinak nevím, jak může knihu pojmenovat takhle vzletně a pak být celou dobu psaní tak neskutečně přízemní. Ty postavy své city prožívají s citlivostí dlažebních kostek. A jejich profily byly stejně tak zajímavé. Plus chvílemi umělé vulgární vyjadřování to celé sráželo ještě níž. Bylo to prostě takové .. Ploché. A bez duše.
Dvě hvězdy. Jedna za nápad a jedna za to, jak snadno se to četlo.
Já myslela, že to bude román... Zatímco to byla spíš taková delší televizní inscenace se slovníkem bulvárního deníku. Nějak mi ten styl prostě nesedl. Přišla jsem k té knize tehdy přes nějakou nadšenou recenzi. Já ale nadšená nebyla, nudila jsem se a půlka vět mi tam přišla zbytečná. Není to úplně špatný, ale kdyby takhle psali všichni čeští spisovatelé, nečetla bych je.
Bylo to zvláštní, hrozně depresivní, šíleně negativní, moc smutný, ale lidský a děsivě opravdový...ale že by to ve mě něco zanechalo? Nejsem si jistá, tohle se musí uležet 50 % https://books-postcards-geocaches.blo...
Včera keď som šla domov z dvoch skúšok som konečne dočítala túto knihu. A poviem vám, fakt som sa bavila. Niektoré hlášky som čítala spolužiačke nahlas a smiali sme sa na celý vagón. Odporúčam! :D
Nojo, zboznuju planety, hvezdy a kosmickou rychlost. Knizka se hezky cetla, za dva dny doctena. Do strany 11 jsem mela pocit, ze mi musel nekdo v urcity fazi zivota koukat do hlavy a sledovat muj zivot. Byla to takova beznadejna depka, kdy obcas clovek v zivote nevi jak dal, mozna ani nechce a tak zustava tam, kde je a toleruje veci, ktere by jinak v zivote netoleroval. Pres to vsechno ale zaver neprisel, nebo prisel tak moc obycejne, ze se mi to zdalo nedotazene. Koletuju s myslenkou, ze ji necham v kavarne, kam ted mirim, aby zpestrila par dni nekomu jinemu :)
Zprvu to pro mě bylo dost depresivní a byla jsem z toho upřímně mírně zoufalá - rozpadající se vztahy mě prostě děsí. Nicméně pak jsem se s tím vším tak nějak smířila a snášela jsem to líp. Ono to není čistě depresivní čtení, je to také plné humoru, trefných hlášek a svérázných rodičů. Je to o životě a rozhodně to stojí za přečtení. A hlavně - i kdyby se vám nakonec nelíbil obsah, to grafické zpracování si prostě musíte zamilovat!
Jako obvykle chybí půlkové hvězdy. Spíš 3,5 než 4. Ale nakonec 4 za ty výstižně vylíčené pocity na konci dlouholetého vztahu. Pochyby, zklamání, smutek, výčitky i odcizení. A zároveň kdesi vzadu přetrvávající nepochopitelná blízkost dvou lidí, kteří spolu dál nemůžou být.
Snad nikdy jsem dosud nečetla knihu, která by měla tak příšerně nesympatické hlavní i vedlejší postavy. A k tomu ještě navíc absolutně nepřesvědčivé. Hvězdičku navíc si kniha zasloužila větší částí poslední kapitoly.
Skvelý príbeh, ľahko čitateľný a tak pravdivý! Veľmi sa mi páčilo, ako sa autorovi podarilo prepojiť na prvý pohľad neprepojiteľné - vesmír so životom dvoch mladých ľudí.
Byla jsem až překvapená tím, jak málo jsem si knihu užila.
V jádru je to kniha o rozpadu dlouhodobého vztahu a o pocitech a situacích, které z takového rozpadu plynou. Sama jsem si podobným rozchodem prošla, takže bych měla s hrdiny soucítit. Problém byl v tom, že obě hlavní postavy byly těžce nesympatické a vzhledem k tomu, že jsme jejich vztah nikdy pořádně neviděli fungovat, nedokázala jsem se do nich ani vžít a chápat, proč už to proboha neutnou rovnou.
Původně jsem se chtěla trochu rozepsat o postavách a stylu psaní, které mě doháněly k šílenství, ale teď už tím ani nechci ztrácet čas. Svůj prožitek bych celkově ohodnotila tak na jednu hvězdičku, ale přidávám jednu navíc díky dvěma scénám, které mě rozesmály/dojaly (svačiny a závěrečná píseň), a kvůli kterým nelituji, že jsem knihu četla.
Nakonec tři hvězdičky. Nesporným plusem knihy je, že je to všednodenní příběh, který by se mohl stát každému z nás. Navíc ta paralela - zanikající vztah, zánik statutu jedné planety, nejistota nových zítřků, které najednou vypadnou ze zaběhané rutiny. Problémem téhle knihy je, že je to všednodenní příběh, který by se mohl stát každému z nás - a nic víc. Pro mě milá, oddychová kniha, ale bez výraznějšího přesahu, s některými problematickými prvky (na mě prostě moc přídavných jmen a zbytečně rozvitých vět, takhle to zní hrozně snobsky, ale v textu pochopíte). Nicméně styl Adama Chromého mě docela baví a další knihu, pokud vydá, si ráda přečtu.
Musím uznat, že nápad využít vyškrtnutí Pluta ze seznamu planet k deklarování toho, že když už ani vesmír není neměnný, což teprve lidské vztahy, v knížce fungoval. Jinak ale byla v postavách stereotypní a v příběhu banální - pro někoho možná plus, pro mě spíš mínus. Nedivila bych se, kdyby nějaký průzkum ukázal, že hodnocení knihy je v nepřímé úměře k věku čtenáře. Já si na ten příběh připadala místy trochu stará. Anebo se jen neprotnul s mou osobní zkušeností - vždyť já ani nevím, jestli lze konec příběhu považovat za šťastný, vlastně se spíš kloním k opaku. Ale dobře by se o tom debatovalo...
Třetí hvězdičku dávám za konec, jinak asi dvě. Metafory občas nápadité, příběh o stagnaci někdy až moc předvidatelný () Otázky, kam to všechno směřuje. "Nekrologické novinky" tomu dodávají korunu a symbolizují umírání od vztahu až po nějakou rutinu v práci.
Třeskutě reálné a pravdivé. David i Alice se odchylují ze své společné oběžné dráhy, vše je ponuré a smutné. Jenže ne všechno končí nutně špatně. A to je moc dobře.
Pokud si chcete přečíst knihu, která vás donutí zamyslet se nad životem a třeba máte za sebou i delší vztah, dejte šanci knize Rekviem za Pluto a možná budete mile překvapeni.
Troufám si tvrdit, že styl psaní Adama Chromého pravděpodobně nebude sedět každému. Delší souvětí a to, jak autor skáče v rámci jednotlivých kapitol od jedné postavy k druhé, je prostě něco, na co jsem si chvíli musela zvykat. Nepomohla tomu ani zvolená er-forma vyprávění, díky které si čtenář od hlavních hrdinů trochu drží odstup. Oceňuji autorovu snahu nahlédnout do komplikovanosti partnerských vztahů (a nejen jich) a myslím si, že se v situaci hlavních hrdinů najde nejeden čtenář. Přestože tohle rozhodně není humorná kniha, zvládla mě i rozesmát a možná by nebylo na škodu, kdyby v nějaké další knize dostala matka Alice více prostoru. Za třešničku na dortu považuji verše v závěrečné kapitole, které mě zaujaly více než většina současné poezie. :-)
Ano, autorovo Mimo provoz se mi líbilo více, rozhodně si však myslím, že obě knihy Adama Chromého stojí za přečtení.
Nebylo to špatné. Je to napsané celkem zajímavým stylem. Ale z celého příběhu jsem měla až moc silný pocit strohosti. Izolovanost se sice k tématu hodí, jen mi trochu vadilo, že jsem při čtení měla pocit, jako bych se koukala na film a někdo mi zakrýval oči. :D Nevím opravdu jak to lépe vyjádřit. Nicméně motiv knihy se mi líbil. Znovu bych si ji nepřečetla a asi bych si ji ani nekoupila, ale nelituji, že se mi dostala do rukou. :) 3,5*
Název a obálka budí dojem, že se možná jedná o sci-fi, Rekviem za Pluto ovšem nemá s vědeckofantastickým žánrem společného vůbec nic. Čtivě napsaný příběh o pozvolném, bolestivém rozchodu dvou lidí, z jejichž vztahu dávno vyprchala jiskra, obsahuje řadu trefných postřehů a spoustu smutných, ale i několik upřímně vtipných momentů. 70 %
Pluto bylo super, fakt má potenciál a kdybych ho četla na jeden zátah (teda ne s dvouletou mezerou), určitě mi dá víc. Ale moc českých autorů nečtu a je fakt skvělý si vychutnávat všechny ty možnosti, které při psaní čeština nabízí. Doporučuji.
No, čekala jsem mnohem, mnohem víc. Je znát že autor není spisovatel, ale novinář. Jazyk pro mě vůbec nebyl čtivý, postavy byly ploché a vůbec mě nezajímaly, paralela s Plutem byla hodně kostrbatá, nepřirozená a násilná. Tématika rozpadajícího se (nebo spíše už rozpadlého) vztahu byl zajímavý nápad, místy dokonce odrážel realitu, ale rozhodně ne zcela. Dál bych asi nedoporučila.