Svatý Xaverius - Newtonův mozek

by Jakub Arbes

Obě prózy patří k nejvýznamějším a nejcharakteris­tičtějším autorovým romanetům. Děj prvního romaneta je soustředěn kolem barokního obrazu umírajícího světce v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně. Ve druhém romanetu jsou v napínavém ději zobrazeny smělé perspektivy, které přináší moderní věda.

Genres: Czech Literature

160 pages, Unknown Binding

Published January 1, 1989

About the author

Jakub Arbes (12. června 1840 v Praze na Smíchově – 8. dubna 1914 tamtéž) byl český spisovatel a novinář. Sympatizoval s májovci, ale nepatřil k nim, protože tvořil za jiných okolností než oni.

V rodném Smíchově strávil celé mládí. Chodil v letech 1851 až 1854 do farní maltézské školy u P. Marie Vítězné na Malé Straně. Pocházel z chudých poměrů a měl se jít učit obuvnictví. Měl však velmi dobré známky ve škole a proto jej rodiče poslali na studie. Začínal na nižší reálce u sv. Jakuba, kde se seznámil s Juliem Zeyerem. Pak pokračoval na novoměstské vyšší německé reálce v Mikulandské ulici, kde poznal Jana Nerudu jako učitele češtiny. Na škole zůstal do roku 1859. Poté sice od roku 1859 studoval v Praze polytechniku, ale více se věnoval jiným oborům a stal se žurnalistou a spisovatelem.

V roce 1867 začínal v redakci časopisu Hlas, krátce poté odešel do Kutné Hory do redakce jiného časopisu Vesna kutnohorská. V polovině roku 1868 se vrátil do Prahy, kde se stal odpovědným redaktorem Národních listů. Dále zde působil jako redaktor do r. 1877, tedy i v období, kdy se musely přejmenovat na Naše listy, stal se jejich majitelem. Zároveň psal do řady jiných listů na venkově. Za své články a vedení Národních listů byl německou porotou odsouzen na 15 měsíců, které strávil ve vězení v České Lípě (1873 – 1874).Po propuštění z vězení se do redakce Národních listů nevrátil. Krátce byl v redakci staročeského časopisu Politik, ovšem i odtud byl propuštěn.
Arbesovo vězení v České Lípě

V letech 1876 – 1879 působil jako dramaturg Prozatímního divadla, pak toto místo ztratil a už natrvalo se živil jako svobodný spisovatel a novinář.

Patřil k okruhu satirických novinářů. Spolu s Mikolášem Alšem vydával satirický časopis Šotek (1880 – 1881). Obdobných časopisů založil několik: Volné slovo, Hlas předměstí, Věstník Jednoty řemesel, Slovenský kalendář. Mnohdy psát veřejně nesměl a nacházel útočiště ve stolní společnosti Mahábhárata.

V průběhu své literární činnosti si vytvořil velice oddaný vztah k Janu Nerudovi, kterého považoval za svůj vzor. Dalším vzorem mu byl Karel Hynek Mácha, ke kterému choval obrovský obdiv. Tito jej inspirovali i v jeho bohaté literární činnosti. Rozluštil deník K. H. Máchy, který popisoval jeho sexuální hrátky s milenkou Lory a vůbec jeho sexuální život.

Volil náměty ze současného pražského života. Jako člověk byl velmi svérázný a podle toho vypadají i některá jeho témata. Zavedl nový způsob literární tvorby – romaneto, tj. obsáhlejší povídka s dobrodružným, napínavým dějem. Jsou zde dramatické zápletky s překvapivým zakončením. Námětem jsou neobvyklé jevy, tajemnost, která nakonec najde racionální vysvětlení. Vychází z rozporu mezi dokázanými věcmi a věcmi mezi nebem a zemí. Hlavními postavami jsou vědci nebo studenti. Připomíná romantismus.
Socha na Arbesově náměstí v Praze na Smíchově

Pro prvky fantastiky ve svém díle (zejména Newtonův mozek a Poslední dnové lidstva) je dnes Arbes řazen i mezi autory sci-fi.

Jakub Arbes zemřel 8. dubna 1914 v Praze, pohřben byl na Malvazinkách.

Reviews

[Ema · Rating 3 out of 5]

Nejdřív jsem chtěla číst jenom Svatého Xaveria, protože nám naše češtinářka pustila ukázku, ale neřekla nám jak příběh končí. Ta kniha, a to nejenom v té ukázce ze začátku, je tak napínavě napsaná, že to nejde nedočíst. Nakonec jsem se ale rozhodla číst i Newtonův mozek, když máme v maturitním seznamu i ten. A jsem tak ráda, že jsem tak udělala. Ale nejdřív ke Svatému Xaveriovy. Celé romaneto je napsané velmi poutavě a napínavě. Dokonce i poměrně pochopitelnou češtinou, možná až na velký počet přechodníků a některé zastaralé výrazy. (sirník, medle, vrstva rumu, diurnista, ...) Příběh ale postupuje, záhady se kupí, a jednotlivá logická vysvětlení přicházejí postupně. V průběhu knihy jsem několikrát musela přesvědčovat sama sebe, že teď prostě nemám čas jen tak vyjet do centra Prahy jenom abych se mohla podívat na obraz svatého Xaveria. Tenhle výlet je i po dočtení v plánu, ale už na jeho vyplnění není tolik horlivosti. Zpátky k textu. Postavy mi byly celkem sympatické a většina jejich kroků byla poměrně logická. Líbily se mi zmínky historických skutečností a zasazení příběhu do velmi reálně popsaného prostředí Prahy 19. století. Neuvěřitelně mě ale zklamal konec. Čekala jsem realistické vysvětlení všech záhad. I Xaveriovy podoby. Celý příběh úplně vnucuje porovnání s Holmesem. Protagonista příběhu, který je záhadný a torochu podivínský, a nepředstavitelně znalý v oborech, které ho zajímají? To je dosti přesný popis nejen Holmese, ale i Xaveria. No a potom vypravěč příběhu - spisovatel, a přítel protagonisty, který je zaujatý záhadami které hlavní hrdina řeší a obdivuje jeho logický úsudek a schopnosti? Více méně dost přesný popis jak Watsona tak žurnalisty ze Svatého Xaveria, jehož život je podobný Arbesovu. Holmes ale na konci každé povídky záhadu vyřeší. Což se tady nestane. Místo toho dostane čtenář takový podivný motivační proslov od postavy, která úděl svého života začala považovat za zbytečný?

"A nestálo by to za to, kdyby si člověk při této práci zjednal tolik průpravy a síly, by aspoň protivenství světa snášel s rezignací muže nezoufajícího ani v okamžicích zdánlivě beznadějných, kdyby tím nabyl oné duševní síly a pružnosti, bez kterých tolik životů tak záhy klesá v prach a kterými i člověk v nejtrudnějších dobách, byť i klesl a krvácel, poznovu z prachu se zvedá, a třeba pohaněn, pokořen, v hlubinách duše uražen a ze starých ran krváceje, přece nikdy nespouští ideál ze zřetele?“"

A k tomu jakési varování a kritiku naivní naděje a víry moderní společnosti, že ona sama je lepší a vzdělanější než-li společnosti ji předcházející?

"...zda nemusíš s Balkem zvolati, že ani nynější osvěta nechrání před mravním úpadkem a padoušstvím, před bludy a vášněmi neb aspoň, když jsi se všeho toho uvaroval, před malomyslností a zbabělostí, slovem že ani nynější osvěta neblazí, nesílí a neuspokojuje?"

Možná by mohlo romaneto fungovat jako jakýsi příběh varující před fanatismem, či fanatickou posedlostí? Ale to už opravdu spíš vymýšlím hlouposti... Moc jsem nepochopila co se mi snažil Arbes sdělit.
Než se přesunu na Newtonův mozek, tak ještě dva citáty z díla, jedno jen čistě vtipná formulace, druhé hned ze začátku díla, vyjadřující se k rivalitě mezi Čechy a Němci. Nebo spíš vyjadřující rivalitu. Přesně tu rivalitu, o které jsem myslela, že je spíš jenom přeháněná v rámci hodin o národním obrození.

"Obraz má vcelku ráz pošmurný, jako by byl malíř světlejších barev užil pouze ku zvýšení dojmu barev temných."

"Němečtí naši sousedé, žijící od pravěku v nepřátelství s národem českým, tupili vše, co bylo českého, a co nemohli přímo tupiti, aspoň systematicky ignorovali; národové francouzský, anglický a jiní jsou pak příliš vzdáleni, by si byli dříve malé zemičky české všímali, a vážili tudíž vědomosti své o ní ze spisů nejbližších našich sousedů, Němců."

Druhé romaneto - Newtonův mozek - mě už tak moc nepřekvapil nejasným závěrem a nejistým vyzněním. Líbilo se mi zmínkami o bitvě u Hradce Králové a obecně i jinými zmínkami o historických událostech, myslím, že by se části romaneta dali docela dost dobře využít v hodinách dějepisu. Bohužel bylo někdy až moc informačně nabité? Jakoby autor chtěl hlavně vyjmenovat co nejvíce malířů, co nejvíce bitev, co nejvíce vědců. Přišlo mi, že jako ilustrace toho co zrovna určitý výčet měl ilustrovat, by stačila tak desetina. Možná až na výčty bitev, kdy se kvantitou pak asi zvýšilo působení závěru celého proslovu. Bohužel taky v Newtonově mozku nedostaneme logické vysvětlení téměř žádné ze zdánlivě nevysvětlitelných událostí. Celý akt nahrazení vlastního mozku mozkem Newtonovým, je více méně zapomenut. I když nám z něj vyjde tenhle citát, který sám o sobě stál za to.

"Jeť snadněji cizím mozkem mysliti, cizí myšlenkou se honositi a oblažiti sebe i jiné, než vlastní myšlenku z mozku svého vykřesati…"

Místo vysvětlení proč nebo jak Bedřich nahradil svůj mozek, začně dlouhý monolog. Ten se zabývá vším možným, od kritiky moderní pedagogiky a jejího vlivu na vývoj člověka, naivní víru v pokrok společnosti po náboženství?

"...či možno nazvati pokrokem, když vždy ještě jest třeba nejrůznějších bludů, nikoli snad ku spáse neboť blud nikdy nemůže spasiti – nýbrž k zotročování lidstva?"

"Pyšná vychloubavost moderního člověka pokrokem nynější doby jest vskutku politováníhodná. Zdáť se, že okamţitý, mnohdy problematický úspěch bystré některé hlavy zaslepuje zároveň tisíce jiných lichou domněnkou – bůhvíjak úžasného pokroku…"

Takže jsem docela souhlasila s vypravěčem příběhu:

"Musím se přiznati, že jsem po tu chvíli neměl ani tušení, jaký experiment zamýšlí provésti."

Dílo nakonec dospěje k jakémusi závěru o zbytečnosti války, o lidské povaze?

"Takto přelétlo před mým zrakem ještě asi sto obrazů bojů a různých výjevů, v nichž zvířeckost povahy lidské slavila triumfy, v nichž hrubá síla nebo lest a úskok vítězily nad přirozenou slabostí nebo bezelstností…"

A nakonec se vrátí i k Newtonovu mozku.

"Jedni se pachtili po moci a slávě, jiní prahli lakotně po bohatství a opět jiní hýčkali své psychicky v sladkých loktech sentimentálnosti – kdeţto chladný rozum newtonský, jenţ by prohlédl nicotu a zvrácenost lidského snaţení, budil ve všech hrůzu a zděšení…"

Celý příběh ale zase místo racionálního rozřešení a vysvětlení všech záhad končí podivně neurčitě. Zde možná ještě protivněji než ve Svatém Xaveriovi, a to pouze tím že se hlavní hrdina probudí s nejistotou zda to co viděl byl jen sen a nebo realita...

Závěrem bych chtěla říct, že jsem od knihy čekala něco úplně jiného. Čekala jsem detektivku se starším jazykem a realističtějšími záhadami, rozhodně ne dílo s filozofickými zamyšlením. Byla to zajímavá zkušenost.

[Zuzka-knižníček · Rating 3 out of 5]

SVATÝ XAVERIUS – V rámci nás Klasikomilů jsem si do tohoto kola vybrala Jakuba Arbese a jeho romaneta, nejprve jsem sáhla po SVATÉM XAVERIOVI, čeština je tam krásná, malebná a dá se říct, že i velmi čtivá, ale bohužel obsahově mě příběh nijak neoslovil, nezajímal, nebavil, takže hodnotím 2/5. Zaujalo mě snad pouze to, že vypravěčem je sám autor, pan Arbes. Jako druhé romaneto jsem zvolila NEWTONŮV MOZEK a tady musím hodnotit 4/5 (proto je celkové hodnocení 3/5), protože autor má můj obdiv za to, jak zkombinoval sci-fi, v podstatě i detektivku a troufám si říct, že i určitou formu hororu. Zpětně bych klidně volila jako povinnou četbu ve škole :-)