Pevnost devíti věží

by Akbar Omar Qais, Ivana Nuhlíčková (translator)

Jedinečná vzpomínková kniha, v níž autor s nostalgií a hořkostí vzpomíná na své dětství na afghánském venkově před tím, než se přes krajinu přelila historie – Rusové, Tálibán, mudžahedíni, nekonečná válka, která zničila všechno, co jí stálo v cestě, a rozvrátila staletou kulturu.

384 pages, Hardcover

First published January 1, 2013

Reviews

[Ľuboš Csonka · Rating 4 out of 5]

Afganistan. Krajina, ktorú nikto nikdy nedobil. Vždy len niekto prišiel, zneužil ju a len preto, aby bol neskôr nahradený niekým iným. Džingischán, Sovieti, mudžahedíni, Taliban, Američania... Afgánčanov nikto nikdy neporazí.
Silný a častokrát veľmi bolestivý príbeh, rozprávaný prostredníctvom spomienok vtedy 9 – 17 ročného chlapca, často (povedal by som) zveličené detskou optikou, no napriek tomu naturisticky zobrazené. Rozprávanie o márnych nádejach, sklamaných očakávaniach, bolesti, smrti, no napriek tomu všadeprítomnými momentami radosti. Qais rozpráva príbeh svojej početnej rodiny počas mnohých rokov, keď sa menili vlády od Rusov, cez mudžahedínov až po Taliban. Prežili nekonečné boje, bomby, strel, výbuchy, vypočúvania, mučenie, väznenie; vykradnutie a vypálenie ich skladu kobercov; stratili nejeden domov, putovali celým Afganistanom a pokúšali sa nájsť cestu von z vlády šialenstva. Rozprávanie nenudí, odsýpa prirodzeným tempom a je neustále plné udalostí. Jedná sa o veľmi zaujímavý pohľad na Afganistan posledných rokov.

Bolo mi z toho smutno. Ľudia by nemali žiť pod diktátom.

Afgánčanov neporazíte. Oni sa nikdy nevzdávajú.

[Klára · Rating 4 out of 5]

Afganistan. Autor této knihy píše o svém dětství a dospívání. Velký vliv na něj měl jeho již zesnulý dědeček, který pro něj představoval vzor morálního člověka. Nejdříve se dozvídáme něco z docela idylického dětství, později se ale země dostala do občanské války, kterou „vyřešil“ Taliban. Nastaly hrozné časy, kdy si muži museli holit přirození, aby je někdo nezastavil a nezkontroloval a nenechal je za delší ochlupení zavřít. Bez turbanu ani ránu. A co ženy? Bez muže nesměly na ulici a to nemluvě o nekompromisním zahalování. Sám Qais byl i ve vězení. A v tomto hrůzném klimatu byli lidé stejně rádi, že je jakýsi mír. I když to mnohé stálo životy. I když si člověk nemohl přečíst nic jiného než Korán. I když se na stadionu museli dívat na vykonávání práva šária. Jednoho dne to ale zašlo daleko. Útok na obchodní centrum v USA. Od té doby se svět Qaise zase ocitl kdesi ve válce, ale zároveň zbaven teroru. Do života se navrátila hudba a literatura. Obdivuji, že o tom autor dokázal tak psát a že dokázal všechna svá příkoří obrátit k něčemu lepšímu. Mrzí mě, že jsem se nedozvěděla, zda někdy znovu našel svoji učitelku tkaní koberců.

[Eva · Rating 5 out of 5]

"Někteří ze spolužáků tvrdili, že Amerika brzy napadne Afghánistán. Američané prý budou jako Rusové, všude budou shazovat bomby a zničí každé město a vesnici. Já si tak jistý nebyl. Byl jsem přesvědčený, že Amerika je příliš daleko na to, aby na Afghánistán mohla zaútočit. Je na úplně jiném kontinentu. Co by hledali v Afghánistánu? Pokud chtějí Usámu bin Ládina, vyšlou své zpravdajské služby a zajmou ho. Ale přece nebudou útočit na Afghánistán jen kvůli jedinému člověku...."
Ruská okupace, občanská válka mezi mudžahedíny, vláda Tálibánu - to všechno Quaisova rodina přežila díky soudržnosti a také díky nezištné pomoci od lidí, kteří na tom byli v daném okamžiku třeba jen o trošičku lépe. Poutavá kniha, která se ale někdy opravdu těžko četla...