V autobiograficky zabarveném románu Místa v síti se známá slovenská autorka Veronika Šikulová soustředí na osudy tří žen jedné rodiny: babičky Jolany, její dcery Alice a vnučky Verony, které se přímým pohledem na své převážně smutné, avšak statečné životy snaží vyrovnat se svými smutky a zmatky a najít díky nim své místo „v sítích“ kolem sebe a v sobě. Vyprávění nápaditě střídá osoby vypravěče, plasticky vykresluje hlavní postavy i rázovité místní fi gury a působivě evokuje nejen barvy, vůně, chutě světa, který je dávno pryč, ale i různé lidské tragédie působené historickými událostmi či politickými poměry. Místa v síti jsou knihou, v níž se čtenáři zpovídají silné ženy, které v okamžiku, kdy všecko ztrácejí a zůstávají samy, musí najít odvahu žít dál a pečovat o své blízké…
Veronika Šikulová je prozaička, autorka kníh pre deti a mládež.Pôsobila ako novinárka a popritom sa venovala písaniu próz. Prvé prózy publikovala v literárnej prílohe denníka Smena, v literárnych časopisoch Romboid, Slovenské pohľady a v zborníku mladých autorov Druhý dych (1985). Žije a tvorí v Modre.Ocenenia: Prémia Literárneho fondu za pôvodnú literárnu tvorbu za rok 2009 za román Domček jedným ťahom. Prémia Literárneho fondu za pôvodnú literárnu tvorbu za rok 2011 za prózu Miesta v sieti (2011)
Ebben a könyvben benne vannak a szavaim. A családom, a gyerekkorom szavai. A "mikor hazamegyek hétvégére" szavaim. Nem tökéletes könyv, sok hibája van. De olyan jó, hogy benne vannak a szavaim!
A Menettérti felépítése egyszerű, mint egy IKEA bögre: három emlékezés-monológból áll, némi levél-betoldással, amelyek együtt átfogják szinte a teljes szlovák XX. századot. Szemre ez a legszimplább ügy, ám pont ezért lehet könnyen belesülni: a személyesség átcsaphat érzelgősségbe, a történelmiség meg didaktikusságba, úgyhogy kiváló arányérzék szükségeltetik ahhoz, hogy egy szerző ezeket a csapdákat elkerülje. Sikulovában megvan ez a tulajdonság, így nagyszerű regényt tett le az asztalra – síkjai finoman rétegződnek egymásra, egyik csodásan gazdagítja a másikat, másik meg a harmadikat. A három elbeszélőből kettő (az anya és a nagymama) hangja jóformán telitalálat: ez a személyes, életteli nyelven megteremtett szövegvilág a szó legnemesebb értelmében megidőutaztatja az olvasót. A harmadik monológ (a lány) hangja viszont már kockázatos kísérlet: egy masszív textúra, igazi bazalttömb, amivel az írónő talán jelezni akarja a jelenkori elbeszélő elkülönülését az ősök világától – és talán jelezni akarja annak az összeszedettségnek, nyugodtságnak a hiányát is, amit a szülők még birtokoltak. (Ez csak egy tipp – különben meg mit tudom én.)
Miközben ezekben a tömbökben jártam, arról témázgattam a stábbal (a srácokkal a fejemben), hogy mit érdemel az a bűnös, aki a posztmodern kor zaklatottságának kifejezésére nem tud jobbat kitalálni, mint hogy teljesen kipusztítja a központozást a különben magas szintű szövegtestből, járhatatlan lápvidéket hozva így létre. Nem azt mondom én, hogy ez a módszer teljesen tilalmas, pusztán azt: ez a legegyszerűbb, ezt minden másodéves bölcsész írópalánta meg tudja csinálni. De nem szeretném ezért lehúzni a könyvet, hiszen a könyv négyötöde élményszámba ment és első könyves szerzőtől még megbocsátható, hogy a tutit húzza.
Tak dobrý a přesvědčivý příběh tří žen, ale neodpustím autorce experiment s částmi bez interpunkce. Není mi jasném proč to musela takto zpracovat. Já jako čtenář jsem byl znechucený pitomou nepřehledností a otravným doplňováním chybějících znamének, abych rozklíčovával věty, které jsem mohl klidně i přeskočit. Velké mínus. A navíc, když si takový experiment postíte do uší pomocí hlasové syntézy, tak je to k uzoufání, jak s tím musí hlava zápasit. Blbý experiment. Škoda.
Taková ta klasická kniha "jak někde někdo žil". Za samotný příběh 4/5, ale kapitoly vyprávěné nejmladší z hrdinek Veronou mě natolik iritovaly, že za ně dávám o hvězdu dolů. Co je sakra špatného na klasickém použití interpunkce?
Hořkosladké příběhy rodiny, která je tvořená snad jen ženami. Muži zemřeli ve válce, vězení, upili se, odešli, ... Příběhy vyprávěné z pohledu tří generací - babičky, matky a dcery se celí do mozaiky, do sítě až po vyslechnutí všech jejich vláken. Nejvíce si mě získala babička Jolana, její Jožka Jolančin, služební cesty do Prahy, Štěpán, starost o tetu Manci a další. (Moc pěkný překlad Kateřiny Tučkové.)