Meziprůzkum nejblíž uplynutého obsahuje pokusy o vystavění ideálního prostoru bez opěr experimentální prózy, v nemž se aktéři zbaveni tíhy zábran a předsudků pohybují co nejvolněji.
V Přestořeči, která už není "meziprůzkumem" možností, pak spisovatelka ověřuje, do jaké míry se takto rozvinuté dění dotýká toho, kdo jej rozvířil, zjitřil a tím je i stvořil.
V nejednoduché výstavbě inspirované barokní architekturou se vlastně jako by také zrcadlil ve skrytém spisovatelčině úpmyslu nevyzpytatelný chod času a dějin, chod světla, chod lidských osudů v něm, chod, který k úplnosti teprve spěje.
"... Především jsem se nikdy nesloučil se světem a nikdy jsem do něho nepronikl. Naše vzájemná neodvislost je naprostá a trvale nepřekonatelná, jsem v něm ten, kdo pozoruje, pokud mu stačí úzká štěrbina okénka. Všechno ostatní klouže nezadržitelně po hladkém povrchu koule. Zde uvnitř se mi také podařilo, že jsem se při poutal a podvolil jiným zákonům, než jsou ty, jimiž se řídí životní běh mé nepravé lidské podoby. Mluvím o tom všem teď už docela upřímně. Protože i když moje pravá podoba (koule) byla odjakživa také podobou mé smrti, přece jen jsem si ji (smrt) nepřál nikdy tak živě, jako teď. ..." - s. 64
Die deutsche Ausgabe ("Mehrstimmige Zerstreuung") hat, warum auch immer, keinen Eintrag hier. Es sammelt einige interessante Geschichten, die nicht mein Fall, aber dennoch lesenswert waren.