Guláš pro Masaryka je zčásti fiktivní rodinnou kronikou vyhlášené hostinské z jihomoravských Židlochovic, která skutečně vařila guláš pro prezidenta T. G. Masaryka.
Kuchařka Poldinka je ale jen jednou z těch obyčejných ženských, které dokáží své blízké pokaždé chránit tím nejprostším způsobem – i uprostřed nejhorší válečné bídy, za epidemií a požárů postaví na stůl mísu s gulášem. A na pozadí této kroniky „bouří“ velké dějiny, probíhá národní obrození se svými spory, obě války, Osvětim.
V Blouzněních o Vlasti, o Divadle, O Republice a Lepších Zítřcích, které román prolínají, se autorka také kriticky dívá na nedotknutelné národní mýty a idoly naší novodobé historie. Ptá se, jak jinak by se třeba naše dějiny vyvíjely, kdyby věc národního obrození nevzala za svou jakási kávová společnost básníků, kteří si národ vysnili jako literární postavu? Proč horliví vlastenci raději uvěřili padělkům, i když je před podvrženými Rukopisy varoval už sám Josef Dobrovský? A proč se celá desetiletí hádali nad Národním divadlem? Proč studenti uspořádali za hilsneriády štvanici na svého profesora T. G. Masaryka a titíž studenti ho pak nadšeně vítali jako Presidenta Osvoboditele? A zaplatil skutečně Masaryk z peněz, které byly určeny pro Čs. legie, atentát na Lenina? Byl Edvard Beneš agentem NKVD? Nebyl nakonec vznik samostatného Československa historickým omylem? A umíme se dnes, po sto letech, vyrovnat s tak provokativními otázkou?
Tahle knížka mě zaujala už loni, když vyšla. Dokonce jsem uvažovala, že si ji koupím, ale nakonec jsem to nechala na knihovnu a jsem ráda, že to tak dopadlo. Líbí se mi příběhy lidí na pozadí velkých dějin, když se to umí napsat, tak je to skvělé počtení (viz třeba nedávno přečtené Bílá vlčice a Všechny sny světa), ale to bohužel není tento případ. Autorka (sama se tituluje Zapisovatelka) se nějak nemůže rozhodnout, co že to vlastně píše - historický román, apokryf na české dějiny, rodinou ságu? A tak jí z toho nakonec vzniká guláš - nomen omen :-) Vlastní příběh Anny a Poldinky je na celé knize to nejslabší. Celá linie s Hermínou je zbytečná - už začínám být alergická na mladé, zmatené dívky s lesbickými sklony, to je teď snad strašná móda - narazím na nějakou pomalu v každé druhé knížce. I ten starý Žid, co vidí budoucí hrůzy (o nějakých šedesát let dopředu), mi přijde jako módní záležitost - "jen ať tam máme i nějaké ty trpící Židy." A takových laciných a zbytečných motivů je v knize bohužel víc. Asi nejlepší část celé knihy je Blouznění o národě na konci první části - na půdorysu klasické tragédie je zde vykresleno první období Národního obrození (Balbín, Dobrovský, Jungmann, Palacký, Karel Havlíček Borovský, Božena Němcová atd.). Bez patosu, s nadhledem, místy humorně a hlavně s přesným vystižením neuralgických bodů (Jungmannovo "V jazyku je naše národnost!"). Tahle část mě opravdu bavila, byť z větší části už tenhle "heretický" obraz NO znám, ale prostě jsem si to užila. Další historické vsuvky v ději už nebyly tak povedené, byť něco z toho mě i překvapilo (např. Beneš jako agent NKVD?) a navedlo na další četbu, ale kvalit té první části to nedosahuje. Nebylo to špatné čtení, místy dokonce i hodně dobré čtení, ale celkově mě to spíš zklamalo, čekala jsem víc.
Kontext: Dcera Boženy Němcové žila dlouhé roky v Jičíně? A má tam postavenou vilu od Jurkoviče? Jak budu mít cestu do Jičína, tak se na ni musím zajet podívat.
První věta: "Sedí v houpacím křesle na terase a v klíně má háčkování."
Poslední věta: "Poldinka bude sedět v křesle, co se ještě trochu pohupuje, a..."
Překvapilo mě, jak rychle jsem měla tuhle ne právě tenkou knížku přečtenou. Nabízí velmi zajímavý pohled na naši minulosti od Balbínovy doby přes bitvu u Hradce Králové (a velmi oceňuji úryvky z Kanonýra Jabůrka, uvozující první kapitoly ;) ) až do procesu s Miladou Horákovou (i když léta po druhé světové válce jsou jen velmi hrubě načrtnuta).
Musím říct, že mě velmi zaujal způsob vykreslení českého vlastenectví doby národního obrození - a odpovídá to tomu, jak vnímám dnešní české "vlastenectví" já. Vlastenectví, které je založeno ne na lásce k vlastnímu národu, kultuře apod., ale zhusta na nenávisti vůči všemu cizímu, zde hlavně německému.
Tuhle knihu jsem měla číst před maturitou! :D Takovým nenásilným a příjemným způsobem čtenáře příběh provede českými dějinami. Národní obrození, rozpad Rakouska-Uherska, 1. sv. válka, vyhlášení Československa, 2.sv. válka, nástup komunismu... vše z pohledu významných osob českých (česko-slovenských) dějin. Druhá dějová linka už je beletristický příběh obyčejné rodiny odehrávající se na pozadí všech těhle událostí. Knihu mi doporučila přítelova babička. Půjčila si jí v knihovně a byla z ní tak nadšená, že si jí musela koupit - a rovnou si jí přečetl i děda. A teď já.
Ze začátku jsem se opravdu lekla toho klišoidního vyprávění o ubohé Ance a vojáčkovi Leopoldovi, ale nakonec se z knížky vyklubalo moc zajímavý povídání o českým vlastenectví a historii 1850-1920, prošpikovaný výbornýma ironickýma poznámkama autorky...a nakonec i ta "příběhová" linie mě docela strhla.
Z téhle knihy mám velkou radost . Skoro bych doporučila jako povinnou četbu všem, kdo se chtějí podívat na české dějiny trochu jinýma očima, než jsme zvyklí (a než známe ze školy). Příběh je poutavý, skvěle napsán, dozvíte se mnoho nového a ještě Vás spisovatelka donutí klást si otázky po smyslu dejinných událostí a jejích dopadu na život obyčejných lidí.