Severní a Jižní Korea: různé země i odlišné civilizace. V povídkovém souboru Spadané zelené listí sledujeme osudy uprchlíků ze Severní Koreje, kteří se v konfliktu rozličných světů snaží najít svou cestu. Propast je fatální. Spisovatelka Kim Jugjong původem z KLDR autenticky vykresluje jejich situaci před útěkem, a zejména po něm. Dvě sestry se setkají po deseti letech: ta, která zůstala na Severu, nemůže pochopit tu, jež uprchla na Jih. Jiný svět a „vítr svobody“ je jí cizí (Rudé stigma). Emigrantka z KLDR ze zoufalství využije svého čínského manžela jako „přestupní stanici“ na cestě do Jižní Koreje (Manželka pana Čangčchena). Mladá dívka se snaží dostat ze spárů obchodníků s lidmi (Sorry, paní doktorko). Příběhy lidí toužících po svobodě odhalují temnotu severokorejského režimu.
Spisovatelka Kim Jugjong se narodila v KLDR, nyní žije v Jižní Koreji. V devíti povídkách věrohodně zobrazuje kulturní střet Severu a Jihu. Naznačuje, co by se mohlo dít po sjednocení obou Korejí.
Moc zajímavá sbírka povídek o rozdílech mezi Jižní a Severní Koreou. Tím, že to napsala severokorejská uprchlice, tak je to takový autentický. Dozvěděla jsem se dalších spoustu věcí, třeba víc o obchodu s ženama... Díky povídkám se dá lépe porozumět myšlení Korejců a tomu jak se severokorejští uprchlíci po útěku integrují do společnosti.
My známe Ninu Špitálníkovou a její knihy, ale existují i jiní autoři, kteří se snaží zachytit to samé, ale ze svého úhlu pohledu. Autorka se narodila v Severní Koreji a kniha je plná krátkých příběhů původních utečenců, kteří se dostali do Jižní Koreje a povídají nejen o životě na severu, ale hlavně, jak je to ovlivnilo, když se dostali jakože na svobodu. U jedné to bylo vlastně relativní, protože byla prodaná. Další třeba měla díky hladu problém s jídlem a tak dále. Jde o zajímavé pohledy. Styl psaní nám není zase tak blízký, pochopitelně, ale rozhodně ta kniha má co předat a stojí za to přečíst.
Povídky Ty dny, Rýže a Rudé stigma mě natolik emotivně ovlivnily, že se z toho nedokážu vzpamatovat. Tyto příběhy ke mně tak silně promlouvaly, že jsem mnohdy soucítila s postavami a říkala si, co bych na jejich místě dělala já nebo jak by se zachovala má rodina. Nikdy se naplno nedokážu vžít do jejich situací, protože jsem pouhá privilegovaná Evropanka, která doposud nepoznala strasti tohoto světa na první frontě.