Dům v Matoušově ulici

by Tereza Boučková

V roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Měl štěstí, že zemřel dřív než začala druhá světová válka. Tereza Boučková, která v domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila, nám ve svém románu předkládá téměř sto let trvající příběh Schwarzových potomků, ale i dalších obyvatel domu, vpletený do dějin dvacátého století. Autorka po jejich osudech doslova v přímém přenosu pátrá a je to tak intenzivní, že se čtenáři nechce knížku odložit, dokud ji nedočte do konce. Emotivně, s ironií, ale i smutkem píše o lidech, které chtěly obě zrůdné ideologie, nacismus a komunismus, ponížit, okrást, zavřít anebo zavraždit.

Genres: Czech Literature

208 pages, Hardcover

Published January 1, 2024

Reviews

[Elgyn · Rating 1 out of 5]

Možná bych chtěla napsat, jak jsem dojatá z hlubokého niterného světa autorky, ale to bych lhala.
Přišla mi nevkusná, laciná a prvoplánově hrající na citečky.

Začátek byl slibný, ale po prvním citovém výlevu autorky to šlo do pryč.
Autorka má potřebu svěřit se úplně se vším a všechno ji trápí. Nejí, nespí, pláče, při minutě ticha se jí i jejímu choti valí po tvářích slzy a má nutkavou potřebu toto všechno sdělit.
Zjevně to mám nastavené jinak, protože mi přijde, že ne všechno je nutné sdělit celému národu.
Stejně nevkusné mi přijde zveřejňovat soukromé dopisy. Protože její mamince psal V. (jako Havel, kdybyste nevěděli) dopisy ve stylu: Co se stane, když to Olze všechno řeknu a ona mě opustí? Ty se mnou žít nebudeš moct a já tady budu sám jako kůl v plotě a půjdu z deprese do deprese. A navíc mě to bude mrzet kvůli Olze: sice Ti asi není sympatická... (s. 183)
Hlavně, že máme plnou pusu morálky, že jo. IMHO je úplně jedno, jestli tohle píše Havel. Nebo jestli píše Tonda ve čtvrté cenové na pivní tácek Fanči, že mu Maruška už nerozumí.
Sice přemýšlela, jestli to tam má napsat. Ale je to obraz doby... Výmluvy. Kdyby jí psal popelář ze Žižkova, tak by to tam zřejmě nedávala. 🤦‍

Celé pojetí této knihy je pro mě matoucí.
Na jedné straně autorka bádá a chytá se jako stébla každé malé informace, aby mohla v plné šíři popsat osudy lidí z domu. A mezitím odbíhá a zase se vrací, až to vypadá, že je to nástin a teprve se čeká na někoho, kdo tomu dá řád.

Vadí mi lehce manipulativní věty.
s. 168 Profesionální vyjednavač, český odborník na terorismus a metodiku vyjednávání s únosci, jehož služeb má využívat i americká FBI...
Přijde to jenom mně, že z toho tak nějak vyplývá, že si nejsme jistí, jestli to o sobě neříká jenom on? A bůh ví, jak to vlastně je?
s. 170 je v kritickém stavu. Mezinárodní Červený kříž, jehož pracovníkům příbuzní odevzdali pro starou paní léky, jí je nepředal.

Na s. 86, 87 osloví Alenu Vránovou, která ale kupodivu nechce vzpomínat na manželství s autorčiným otcem, bo to byla nejstrašnější doba mého života. Mám velké zdravotní problémy a s nikým se nechci scházet, ani s vámi, Terezko,“ vysvětlí mi tahle energická, silná žena (…) přitom sama v minulých letech v různých médiích s různými detaily zveřejnila.
Ale autorce to říct nechce. Tak autorka aspoň jako malý fracek dupe nožičkama.
Aby na s. 123, 124 odmítla poznámky a postřehy k jedné rodině, bo nepíše ani historický román ani dokument a nechce od nikoho opisovat.
Na s. 127, 128 je nadšená ze všeho, na co si vzpomene stařičká bývalá obyvatelka domu. Dokonce vykřikuje, že „zázraky se dějí“.
A tak se k paní Danici objednám znovu a prosím ji, aby našla všechny dokumenty, které se k příběhu její rodiny vážou.
Tak co teda vlastně chce?

Opravdu mi vadí ten bulvární ocásek. Přijde mi to, že tak nějak čekáme, že se toho chytne nějaké pochybné médium a palcovými titulky ve stylu „Boučková odhalila, že...“ bude dál knížku propagovat.


s. 119 one, two three, four
s. 168 řekl. [řekl:]

špatné dělení slov – s. 173

[Ida Želinská · Rating 1 out of 5]

Tak veľmi som sa na túto knihu tešila! Cez Smradov a Rok kohouta Terezy Boučkovej som sa snažila vnímať mentálny svet zlyhávajúcich náhradných rodičov, cez jej Život je nádherný mašinériu, ktorá melie život seniorov, písala tak ľahko a otvorene! Akoby bez autocenzúry... normálne som všetky tie pokrivenia mohla vidieť, učiť sa z nich, žasnúť nad tým, akú hĺbku môže mať obyčajný opis. A teraz premýšľam, či vôbec dám aspoň jednu hviezdičku. Za názov a za tému. Dům v Matoušově ulici je patetická šlamastika, vraj "vlastný výskum" - ale niečo tak strašne povrchné som už dávno nečítala. Mal to byť (z rozhovorov) takmer detektívny román o jednom dome. Ale je to skôr súbor veľmi plytko opísaných pocitov, kapitoly pripomínajú slohy z gympla: "čo ma dnes nahnevalo". Niekto stále niekam chodil, potom sa niekomu niečo stalo... tak ploché, tak bez energie, len kričiace. No nič. Zložitý žáner, nevydalo.

[Veronika · Rating 1 out of 5]

Na príbehy jedného domu som sa tešila, kniha mala výbornú reklamu. Spočiatku som sa vyrovnávala s akýmsi pokusom o reportáž, ale keď som si zvykla, kniha sa dala čítať, ale len do momentu, kedy sa v knihe objavili výrazné anti-Palestínske názory, kedy má byť palestínske obyvateľstvo vďačné Izraelu za zvyšovanie životnej úrovne, a vojna je len v Izraeli.

[Zuzana · Rating 1 out of 5]

Nepřehledné, povrchní, ačkoli je tam spousta velkých osobností a osudů, je to nečekaně nezajímavé, a s ověřováním faktů ze současnosti si autorka moc starostí nedělala, hlavně že se jí to hodí do krámu. Hodně nezodpovědné. Zklamání.

[Eva Francova · Rating 5 out of 5]

Zamysleli jste se někdy nad tím, co by váš dům nebo dům vašich předků mohl říci o všech jeho obyvatelích? Já bych to rozhodně ráda věděla, stejně tak, jako Tereza Boučková.

Téměř před sto lety koupil vdovec Eduard Schwarz dům v Matoušově ulici, aby získal pro svou rodinu důstojné sídlo. Naše historie není v mnoha případech lehká a odráží se na osudech lidí, i na osudech domů. Autorka si dala velkou práci a začala sledovat stopy rodiny Schwarzových, ale i dalších obyvatel, kteří se ocitli ve stejném domě, i když v jiném čase.

Jelikož mám ráda knihy podle skutečných příběhů a mám ráda i knihy Terezy Boučkové, kniha mě okamžitě zaujala (a to nejen díky své zajímavé obálce). Teď už vím, že jsem udělala dobře, že jsem si ji přečetla, neboť byla skvělá!

Od prvních stránek příběh vtáhne a rozhodně upoutá čtenářovu pozornost. Mě si kniha získala natolik, že jsem ji nemohla odložit a přečetla ji na jeden zátah. Z textu je cítit určitá naléhavost, která vás zasáhne a pohltí. Probudí ve vás emoce a budete znovu prožívat hrůzy z minulosti. A to nejen té dávné. Autorka se zde dotkne i války na Ukrajině, přepadení Izraele nebo tragédie na filozofické fakultě. Přináší nám tak pohled i na náš současný život.

Když jsme se v knize dostali do období druhé světové války, do koncentračních táborů, tak i když mám načteno hodně podobných příběhů, tak tím, jak je to napsáno, mě to neskutečně zasáhlo, bylo mi z toho úzko a pobrečela jsem si.

Je skvělé, že na předsádce knihy je uveden určitý typ rodokmenu, není to jen rodokmen v rámci jedné rodiny, ale spíše rodokmen celého domu. Při čtení jsem ho ráda využila, abych se ujistila v příbuzenských vztazích.

Celá kniha je velmi upřímná a až hodně osobní, ostatně, na to jsme u autorky zvyklí. Za mě je to rozhodně nejlepší kniha, co jsem zatím od Terezy Boučkové četla.

[Medeiros · Rating 1 out of 5]

Přišlo mi to zmatené. Je to takové prvoplánové hraní na city. Nepotřebuju vědět, jak autorka trpěla, protože si uvědomila, že holokaust byl strašný (Vážně? Co čekala?). Jak nemohla spát, protože je válka na Ukrajině. Jak nemohla psát, protože Izrael. Ale ona jako silná žena šla zpívat do sboru.
Já jí to prostě nevěřím.
Navíc mi přijde manipulativní.
str. 170 "...je v kritickém stavu. Mezinárodní Červený kříž, jehož pracovníkům příbuzní odevzdali pro starou paní léky, jí je nepředal."
Proč? Protože si řekl, že bude sranda nedat babce léky? Nebo protože se nemohl domluvit s Hamásem? To zjevně není důležité. Citečková věta jí stačí.

[Mili L · Rating 3 out of 5]

Od románu, jak autorka mnohokrát v knize píše, jsem čekala něco jiného. Toto je sbírka zápisků, osobních myšlenek, pohledu do současného světa. Autorka otevře nějaké dveře v domě, nechá slabě nakouknout a jde se k dalším dveřím. a tak to jde cele čtení .... Škoda že je knížka napsaná ti to stylem. Mělo by to potenciál ale zde není prostor.

[Rdx0703 · Rating 1 out of 5]

Strašná kniha, strata casu citat. Na pociatku bol zaujimavy a azda aj dolezity pribeh, ktory bol spolahlivo zniceny potrebou autorky pouzivat lacne barlicky a doplniť ho svojmi twitterovskymi spravami. Nezostalo z neho nic.

[Ami · Rating 1 out of 5]

Knížka začíná velmi slibně. Velmi se mi líbí autorčin nápad, měl za mě obrovský potenciál a přibližně první tři kapitoly i naplňují má očekávání. Bohužel po těchto kapitolách přichází jedno jediné slovo...pauza.
Od toho okamžiku to jde s příběhem od desíti k nule. Sice stále sledujeme příběhy lidí z domu v Matoušově ulici, ale do toho posloucháme neustálé naříkání autorky, jak tento román nezvládá psát (to ji někdo nutil knihu psát?). Zároveň se dozvídáme její názory nejen na válku na Ukrajině, ale i na Gazu nebo střelbu na Karlovce. Tyto názory s příběhy vůbec nesouvisí až jsem občas měla pocit, že autorka potřebovala nahnat stránky, tak tam vkládala naprosto náhodné texty. Nejvíce mi na tom asi vadilo, že tyto názory přišly náhodné uprostřed kapitoly. Píše o životě Kabátové a najednou vidíte odstavec "Já už bemůžu pokračovat, jak bych mohla, Hamás zaútočil na Izrael." Mohla alespoň napsat novou kapitolu, když už měla tu potřebu to tam napsat.
Zároveň autorka sama nedokáže říct, co to vlastně píše. Odmítá některé výpovědi, protože lidi je nechtějí zveřejnit a v tu chvíli se autorčin zájem o příběh vytrácí. Navíc, když ji někdo řekne, že nechce aby jeho příběh v knize byl, tak napíše celé jeho jméno a oznámí nám, že v knize nechtěl být? Doslova ho tím do knihy vkládá a působí to strašně. No a co, že je příběh Miloše Formana známý? Ve chvíli, kdy si jeho bratr nepřeje, abyste o něm v knize mluvila, tak o něm prostě nemluvte a ne že napíšete "nic jsem mu neslíbila" Co je s autorkou špatně, že má potřebu tam zveřejnit tento rozhovor a hned na další straně popsat životopis Miloše Formana?
Příběh působí, jako kdyby poslala do tisku špatný soubor a my čteme její proces zpracovávání informací místo informací zpracovaných. Na konci knihy si můžeme přečíst soukromou korespondenci mezi Václavem Havlem a její maminkou a má otázka je proč?
Nikdy jsem nebyla tak moc zklamaná z knihy od českého autora...

[Marek · Rating 3 out of 5]

roce 1927 koupil dům v Matoušově ulici na Smíchově vdovec, židovský právník EDUARD SCHWARZ, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné sídlo. Tereza Boučková v tomto domě od narození do své dospělosti žila a před několika lety se tam zase vrátila.

Autorka vypráví osudy členů Schwarzovy rodiny, ale také dalších obyvatel domu. Popisy osudů jednotlivých lidí byly zajímavé.

Zajímavé byly také dopisy, které psal Václav Havel autorčině mamce. Nacházejí se v závěru knihy. V románu je také zmíněná herečka Zita Kabátová, režisér Miloš Forman aj.

Upřímně řečeno jsem se na knihu těšil, ale autorčin specifický styl psaní a rozvržení textu mi dal hodně zabrat. Od autorky je to první přečtená kniha a mám pocit, že asi poslední kniha.

Na velice malém prostoru je v tomto románu hodně informací. Autorka zpracovává tématiku Terezína, koncentračního tábora Osvětim, vyjadřuje se k okupaci Československa v roce 1968, vyjadřuje svůj názor na válku na Ukrajině včetně Vladimíra Putina a na izraelsko-palestinský konflikt. Zmiňuje se také o tragédii na pražské filozofické fakultě.

Poklád��m si otázku, jestli by nebylo lepší, pokud by se autorka soustředila jen na osudy lidí z domu v Matoušově ulici a další případná témata, které nesouvisí s knihou, vynechala.

Kniha se mi četla velmi těžce a jednoduše řečeno jsem měl s touto knihou problém. Někdy jsem se ztrácel v textu a v jistých momentech mi bylo jedno, co se děje a to je pro mě nepochybně špatné znamení. Knihu vydalo nakladatelství Odeon, které klade na čtenáře vyšší požadavky, ale pro mě to bylo složité čtení. Myslel jsem si, že se mi bude kniha líbit více a pohltí mě. Bohužel opak byl pravdou a měl jsem co dělat, abych knihu vůbec dočetl.

Oceňuji, že se na přední a zadní předsádce nachází RODOKMEN.

V závěru se nachází kapitola, která se jmenuje, DĚKUJI.

[Romana · Rating 3 out of 5]

Já nevím, čekala jsem asi víc... příběhů a historie než deníčkových zápisků autorky a jejího poněkud zaujatého popisu "současného" dění. Románem bych to opravdu nenazvala, asi to pro autorku muselo být velmi terapeutické, ale pro mě to moc klouže po povrchu a nic z toho, co by mě opravdu zajímalo, není v knížce zpracované víc do hloubky. Nehledě na některá stylistická řešení, co mi šla hodně proti srsti, a fakt špatné čárky (heleďte, já nejsem na čárky odborník a potvrdí vám to každá redaktorka, co se mnou kdy pracovala, ale tady byla místy interpunkce tak blbá, že jsem si toho všimla i já). Promarněný potenciál, 2,5*

[Jana Černá · Rating 2 out of 5]

Nikdo, ani autorka, mi nevymluví, že tohle není román. Jsou to posbírané útržky o osudech obyvatel jednoho domu, které se někdy propojují, někdy navazují, někdy prostě jenom jsou. Kdyby to byl blog, uložila bych si odkaz a občas si tam šla něco přečíst. Protože na blogu bych mohla některé příspěvky bez výčitek svědomí přeskočit, protože mě nezajímají, ideálně, kdyby to autorka rozdělila do kategorií "Historie domu v Matoušově ulici", "Moje reflexe situace v Izraeli" a "Moje reflexe války na Ukrajině", abych to měla na pár kliknutí. Ve větštině případů jsou taky blogy zadarmo. Vzhledem k tomu, že to je knížka, kterou jsem si navíc koupila, jsem z toho nasraná.

[Anna Mrázová · Rating 3 out of 5]

Nápad za příběhem super! Ačkoliv se tam nachází velká spousta postav, nebylo zas tak těžké se v příběhu orientovat. Každopádně, místy mi přišlo, že autorka zbytečně odbíhala od dějové linky. Příběh jako takový byl opravdu působivý a velmi oceňuji odhodlání, se kterým se autorka pustila do pátrání.

Co mi ale opravdu vadilo byly přidané pasáže s názory autorky na situace odehrávají se v současnosti, jako situace na Ukrajině či blízkém východě. Pokud bych si chtěla přečíst lehce omezené názory ženy, jenž má potřebu ventilovat své pocity a názory tam, kde to opravdu nepatří, přečetla bych si komentáře pod příspěvkem v Blesku.

[Martina · Rating 3 out of 5]

One apartment building and so many interesting and famous people who lived there.
But I did not enjoy it was partly written as the author's diary commenting on the current events.
Řada významných osobností totiž shodou okolností a nezávisle na sobě přímo v něm žila. Nejen velké herečky Zita Kabátová a Alena Vránová, ale také vlivný novinář a politik Hugo Vavrečka, jehož vnuk Václav Havel tam o mnoho později chodil navštěvovat autorčinu matku Annu Kohoutovou. Bydlel tam i architekt Otto Kohn, pravděpodobně biologický otec režiséra Miloše Formana. A rovněž lékař Berthold Epstein, kterého si v koncentračním táboře Osvětim Josef Mengele vybral jako svou pravou ruku.

[Lenka Habrnálová · Rating 3 out of 5]

Když jsem knihu pořizovala, vůbec jsem netušila, že ji mám u nás na Praze 5. Kousek od knihovny kam chodím. Příběhy a pátrání po osudech obyvatel vedly často do Terezína, Osvětimi a pak taky do bulváru. Dům, kde žili lékaři, herečky, emigranti, dědeček Václava Havla, který tam posléze chodil za milenkou..Židé, Němci, Češi. Byť to má místy dost útržkovitý charakter, ani paralely s válkou na Ukrajině a osobní vzpomínky mi nevadily. Závěr ale nezestárl dobře, neboť je silně proizraelský a bulvární. Tlačí se na pilu i na city. Přesto jsem ráda, že když půjdu kolem budu vědět víc. A že umístit tři stolperstein kameny před dům se od vydání knihy již podařilo.

[Alexandra Semin · Rating 2 out of 5]

Skrz cely marketing som mala od knihy velke ocakavania. Autorka sa vydala na priam detektivnu cestu spisovania osudov domu na Matousove ulici, v krorom vyrastala a do ktoreho sa neskor vratila zit. Zaciatok bol slubny no postupne to preslo v zmesku reportaznych dotazov, vlastnych domnienok, pocitov o negativnych udalostiach v Cr aj vo svete, ktore sa v case pisania knihy autorke dostali do pozornosti. Za mna kniha posobi matuco v pribehoch sa stracam. Mozno pre ludi ktori maju o disidentoch v Cr prehlad to bude davat vacsi zmysel. Casto spomina V. Havla a jeho milenecky vztah so svojou matkou miestami to vyznieva ako chvalenkarstvo. Ja neviem.

[Lucie Chromkova · Rating 4 out of 5]

Kniha popisuje historii domu na Matoušově ulici, jak už ostatně napovídá název. Autorka popisuje příběhy lidí žijících v domě po skoro 100 let.
5 hvězdiček z 5 dat nemohu, protože kniha je občas velmi chaotická a někdy jsem se ztrácela v dějové lince. Autorka často přeskakuje z minulosti do přítomnosti.
Avšak bravurně zahrnula i současné dějiny světa nám blízkého i vzdáleného. Je na každém jak si přebere její postoj vůči dění v Ukrajině a Izraeli.

[Janka G · Rating 4 out of 5]

Jako skoro každá na periferii Prahy žijící náplava miluju historii starých domů v centru. Tahle kniha. mi připomněla seriál Byl jednou jeden dům. Sice to není úplně román, příběhy střídají citace z dopisů a archivních záznamů, časové linie skáčou tu do první republiku, tam do současnosti, ale díky silnému emocionálnímu náboji se to dobře čte.

[andy · Rating 4 out of 5]

Když jsem si pročítala komentáře k této knize tak jsem si myslela, že to bude jedna velká hrůza. Ale poté co jsem si jí poslechla, jsem zjistila, že není tak špatná. Občas jsem trochu tápala mezi postavami.. Ale díky Jitce Ježkové jsem se knihy nechtěla pustit.

Předpokládám, že kdybych tuto knihu četla (nikoliv poslouchala), tak bych z ní měla mnohem horší zážitek.

[Adri Dosi · Rating 3 out of 5]

Za mě ohromné zklamání...i když... rodinná sága na 190 stranách a méně, to zavání. A samozřejmě, že se tak i stalo. Nápad hezký, ale potenciál nebyl využit. A to je škoda. Navíc ty myšlenkové pochody, kdy autorka vyjadřovala, jak hledala a podobně, to bylo divné, měnilo to knihu v deník nedenik. Asi bych tu knihu v této formě radši nevydala popravdě. Grafické zpracování pěkné, ale to je asi tak vše.

[Ivana Krekáňová · Rating 3 out of 5]

Akosi... neuspokojilo. Troška patetickosti neuškodí, aj to niekedy treba, nevadili mi ani autorkine osobné pocity a pochybovania, aj téma zaujímavá, aj história prepletená s ľudskými osudmi obyvateľov jedného domu, ale nedrží to spolu. Aspoň pre mňa.

[Iveta Buresova · Rating 3 out of 5]

Na knihu jsem dostala doporučení, ale přišla mi poměrně plochá, nijak více mě nevtáhla.

[Kateřina Lebeda · Rating 2 out of 5]

Hodně jsem se na knihu těšila. Mám ráda zapomenuté příběhy a Prahu. Ale hrozně mě rušily mentální vycházky autorky bez nějakého předělu v textu. Nedařilo se mi začíst se a “užít” si příběh domu.

[✍︎ · Rating 3 out of 5]

Nestojí to za to.

Námět na zpracování skvělý, zpracování samo o sobě žalostně slabé.