"Každý den používáš auto, stal ses autem. Auto chce pohyb, auto chce jet, chce jet, jak rychle jen může. Proto to troubení na cyklistu, na chodce, na pomalejší auta. Na chodníku bys přece nikomu nefuněl na záda a neřval, uhni! To netroubíš ty, to nechceš jet ty, ty nejsi bezohledný, to tvůj nástroj, který je tebou prorostlý a ty jsi prorostlý jim. Jsi jako Paco de Lucía, když hraje na kytaru, jenomže ty nejsi Paco de Lucía a nehraješ na kytaru, ty jedeš za cyklistou, spěcháš, protože tvůj nástroj spěchá, troubíš, protože tvůj nástroj umí troubit, troubíš jenom jedním tónem, ty troubo, protože sis vybral špatný nástroj. A pak někde vystoupíš, jdeš do kanceláře, tvořit hodnoty, budovat svět, pracovat na lepších zítřcích, prosazovat ideje, kreslit urbanistické plány, stavět, dělat politiku. A protože jsi pořád ještě auto, buduješ svět aut, plánuješ města pro auta, děláš politiku pro auta."
Môže mať angry rant literárnu hodnotu? Petr Šesták opísal svet, v ktorom žijeme, svet neskorého kapitalizmu, v ktorom si bezmenný hrdina zarába ako kuriér rozvážajúci jedlo pre nemenovanú Platformu v nemenovanom, no spoznateľnom meste.
Opisy pražskej magistrály, dopravy na Smetanovom nábreží či zápchy spôsobenej turistickým kočom s koňmi sú absolútne on point, cítiť, že autor má dosť najazdené na dvoch kolesách. Heh tak som to nemyslela, vy fetky, práve naopak - miesto pocitov všeobjímajúcej lásky zažíva protagonista nefalšovanú road rage voči motoristom.
(Ne)sloboda pracujúcich v gig economy, performatívne zachraňovanie sveta študentstvom umeleckých škôl, kupovanie si svedomia vo forme recyklovateľných obalov vyššou strednou triedou, kupovanie si ďalšieho volebného obdobia politikmi a kupovanie si krytov odolných voči apokalypse tými najbohatšími.
Dočasný únik z mizérie predstavujú samozrejme vzťahy, opis lásky na prvý pohľad počas protestného blokovania magistrály pod údermi policajných obuškov je taký že "may this kind of love find me". Založenie guerillovej anti-motoristickej bunky je cute date idea, deštrukcia a násilie nevyhnutným vyústením.
"Svět se rozpadl, žijeme paralelně každý jinde, každý jedeme ve svém pruhu. Svět aut považuješ za jediný možný, můj svět je pro tebe světem nejistoty. Pro mě je světem nejistoty tvůj svět aut a tvému světu nejistoty říkám svět naděje. Ty máš pocit, že se všechno příliš rychle mění. Já mám pocit, že se v podstatě nemění nic a že by se konečně něco změnit mělo. Octli jsme se od sebe tak daleko, že jediný způsob, jak se můžeme potkat, je bouračka."
Keby som túto knihu nemala požičanú, podčiarkla by som v nej každú tretiu vetu. Takto z nejak aspoň budem čerpať pri budúcich rantoch.