Pandemie převrátila herečce Sarah Haváčové život vzhůru nohama. Ze dne na den se zavřela divadla a Sarah se náhle ocitá ve vzduchoprázdnu. Z ničeho nic přestává vstávání v pět ráno, ruší se maskérny, seriály, přesuny mezi lokacemi, fotografování, zkoušky a večerní představení. Samota otevírá otázky, jaké je její místo ve světě? Je tohle ten život, který vždycky chtěla?
Jak se vypořádat s pochybnostmi o sobě samé, s láskou, vztahy, s přítomností? Pro odpovědi na své životní otázky se vydala Sarah Haváčová, původně jako nezávazná cestovatelka, do portugalské Fatimy. Aby si srovnala myšlenky, aby zažila dobrodružství, spala pod hvězdami, byla sama se sebou.
Prostý turistický výšlap se během dní přetavil v duchovní cestu, během které rozmlouvá se svým vnitřním já, s fiktivní Marií. Cesta do Fátimy je tak pro ni zároveň cestou do vlastního nitra, kde se Sarah setkává s kýmsi nečekaným: se sebou sama.
Úspěšná herečka, které patří role v Národním divadle a na dalších divadelních scénách píše bedekr s nadstavbou příběhu a bonusem autentické zpovědi a aniž by to Sarah postřehla, vrací se jiná. Pracuje v nemocnici na covidovém oddělení, rovná vztahy i svůj život a po znovuotevření divadel se znovu vrací do denního sprintu. Stejná, avšak s dotekem věčnosti.
Tohle je přesně ten typ knihy, po které bych sám nikdy jen tak nesáhl. Nicméně svět je malý a o náhody tu není nouze, a tak jsem se se Sarah – po tom, co se mi poprvé dostala do povědomí ve Jsme v pohodě na Nové scéně ND – měl tu čest potkat osobně, a to ještě na jevišti Národního divadla. Na "číši vína" po premiéře jsme se spolu nějak zapovídali a dozvěděl jsem se, že Sarah píše kraťoučkou knihu. Po čase jsem se při jedné z repríz dozvěděl, že z toho je nakonec tři sta stran, které už jsou v tisku. No a výsledek je hrozně fajn.
Je to upřímné, místy veselé, jindy smutné, místy až překvapivě poetické, hezky to plyne a tak nějak to na člověka křičí dojmem, že když Sarah naživo působí jako neskutečně milý, srdečný, ale zároveň tak nějak sympaticky pokorný člověk, není to jen fasáda. Nejsem věřící a – a to Sarah dobře předjímala :) – nejsem zrovna fanda církve, ale vlastně i ty části o víře, o biřmování a tak mi přišly fajn. Autobiografie, cestopisy apod. nevyhledávám, ale ono to může mít něco do sebe, když máte možnost takhle nahlédnout jinému člověku do hlavy – a pokud je to takhle fajn, zajímavý a zároveň inspirativní člověk, tak o to víc to platí :)
Naprosto doporučuji. Sarah (Marie? Anna?) vás okouzlí svou bezprostředností a pozve vás přímo do své duše, abyste s ní mohli prožívat všechny cesty, myšlenky, váhání, rozhodnutí a proměny. Načerpáte spolu se Sarah zkušenosti a nová poznání, týkající se života, vztahů, víry, smrti, rodiny, poslání a putování mezi tím vším. Osobně mě, možná tím, že jsem Sarah blízká (nejen) věkem, situací i vnitřími dialogy, kniha hodně zasáhla a pomohla mi mnohá témata reflektovat také v sobě. Díky, díky, díky za to!