Obyčejná rodina, obyčejná vesnice. Dvě dcery ve školním věku, rodiče s obyčejnými profesemi. Také prarodiče, všichni tak trochu natěsno v poslepovaném domě. A kolem stejně tak obyčejný, nehybný čas. Jenže zdání klame. Tiše se naplňuje chvíle, kdy starý režim dozrává k náhlému pádu. Pavlína svým dospívajícím srdcem sdílí euforické iluze rodičů o jiném, lepším životě a promítá je na čisté stěny svých přání a tužeb. Ty se ovšem netýkají jen tušené svobody a jejích lákadel, ale i vztahů. Zvlášť když dívka postupně začíná vnímat, že její rodina, v níž to „každý s každým myslí tak nějak dobře“, je jako pláň zarostlá křovisky neporozumění, komplexů a někdy i agresí. Chuť urvat si svůj ždibec štěstí je silnější než náročná cesta respektu a empatie. Na svět kolem i uvnitř jako by sedala veliká černá můra. Může vůbec člověk změnit a opustit svůj malý svět a najít ten vysněný, skutečně lepší?
Petra Dvořáková je spisovatelka a scenáristka. Vystudovala střední zdravotnickou školu a absolvovala obor filozofie na FF MU. Do povědomí veřejnosti vstoupila svým debutem, knihou rozhovorů o víře Proměněné sny, za kterou v roce 2007 získala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. O dva roky později jí vyšla druhá kniha Já jsem hlad — příběh o zápasu s mentální anorexií, hledání, cestě a návratu k ženské duši. V roce 2013 vydala svou první knihu určenou dětem Julie mezi slovy, za kterou získala ocenění Zlatá stuha v kategorii beletrie pro mládež a Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství; připravuje se její slovinské vydání. Novinka Flouk a Líla z roku 2015 je jejím dalším titulem pro dětské čtenáře. Pro Český rozhlas připravila sérii rozhlasových pohádek a pro Českou televizi řadu scénářů k pořadům pro děti a mládež.
V knize Pláňata nahlédneme do života jedné vesnické rodiny - věčně nespokojené matky, alkoholického otce a jejich dvou dcer Pavlíny a Jany. Vyprávění je po celou dobu pozvolné, nepřichází žádný zásadní zvrat, vztahy v toxickém prostředí jsou popsány velice čtivě a uvěřitelně. Škoda jen, že podobných knih (s podobným/opakujícím se tématem) už je na českém trhu nějak moc. Protože ve mně ale poslední stránky příběhu probudily emoce (což u knihy vždy oceňuji), hodnotím čtyřmi ⭐⭐⭐⭐
Kniha Pláňata se mi moc líbila, avšak možná jsem čekala více nějaký zvrat, nějakou větší hrůzu, kdy budu mít chuť knihu odložit a hledat chvíli chuť pokračovat dál, což jsem měla rozhodně u knihy Vrány (doporučuju všemi křídly!). Závěr byl pro mne překvapivý, možná trochu zklamání, nebo jsem už moc zaujatá a čekala jsem něco jiného. Trochu mi chyběly konce příběhů některých postav.
K zimnímu zataženému nebi trochu té vesnické depky. Náhled do života věčně nespokojených lidí, za jejichž problémy můžou vždycky jen ti druzí, co se mají líp. A svoboda? Ta se přeceňuje, ani po revoluci jsme nezbohatli a pořád se máme špatně. Manžel sice "zas až tak moc nepije", bydlet máme kde a máme se rádi, ale stejně je sousedovic tráva zelenější... A pak je tu Pavlína s Janou, které se snaží najít vlastní cestu. Podaří se jim to? A za jakou cenu? Upřímně, ten konec (jaro 1995) byl na mě malinko přehnaný. Jako jo, katarze, ale až takhle? Asi by mi jako závěr stačila poslední kapitola. Přemýšlím, jak to nakonec ohodnotit. Bylo to lehce sebetrýznivé čtení - matka s otcem jsou tak nesnesitelně nesympatičtí, hrozně mě štvali. Zároveň víte, že takoví zahořklí lidé kolem vás byli a jsou. No, co už. Sonda to byla jistě zajímavá, čtivé je to velice, ale přesto váhám mezi 3 a 4 hvězdami. Možná to bylo tím koncem, nevím, ale celkově mě to až tak nezasáhlo.
Příběh rodiny, která je jako každá jiná. Alespoň na první pohled. Na ten druhý už poznáte věci, které jsou bolavé a nezdravé. Hlavní hrdinka Pavlína dospívá, hledá si svoje místa. Ocitáme se v době, kdy padá režim a přichází svoboda. Ale tu vlastní svobodu, je někdy těžké najít a uchopit.
Petra Dvořáková je moje oblíbená autorka, mám od ní přečtené snad všechny knihy, jen Pláňata mi chyběla. Když si je přečetla kamarádka a řekla, že je to kniha, která je napsaná přesně pro mě, neváhala jsem, Pláňata si pořídila, a dokonce i hned přečetla. A musím jí dát za pravdu, toto je přesně ten příběh, který chci číst. Trošku se potrápit v toxické rodině, hledat cestu ze svého současného života někam, kde by to mohlo být lepší, lidské vztahy, nelehké osudy. Tohle všechno je pro mě záruka dobrého příběhu a když je to ještě tak skvěle napsané, jak to autorka umí, tak je to prostě skvost.
Celé je to smutné, ale ze života. Emoce ve mně pracovaly na plno, i nějaká ta slzička ukápla. Prožívala jsem nelehký život společně s Pavlínou, fandila jsem jí a přála jí trochu štěstí. Pro mě to je o to víc silnější, že jsem v podobném věku jako hlavní hrdinka a její dospívání, doba, která tu byla, mi je tak opravdu blízká a já mohla zavzpomínat na své dětství a mládí.
Pokud i vy rádi čtete rodinná dramata a příběhy, které mohou zabolet, Pláňata si rozhodně přečtěte. Půl hvězdičky ubírám jen za konec, který mi úplně nesednul, ale i tak je to příběh, který si zaslouží vaši pozornost.
Neviem ci som si na konci knihy vydýchla, alebo som z toho tak frustrovana.
Kniha bola výborne napísaná 5⭐️, to len ten príbeh na mňa tak silno zapôsobil.
Ako matka som sa celú knihu bála, čo tým deťom spraví ich vlastný otec, dúfala ze sa ich matka spamätá a verila ze sa duše deti zahoja.
Keď som čítala poslednú kapitolu, bola som vyslovene smutná, lebo Pavlína aj napriek odchodu do USA, bola zlomená. Sama, v cudzej krajine kde nikto nechápe ako sa cíti. Proste po*raných život kvôli rodičom, ktorých si nik nemôže vybrať.
This entire review has been hidden because of spoilers.
Tahle kniha se mi hodně obtížně hodnotí, protože mi to nedalo a přečetla jsem si několik nepříliš ohlasných recenzí. A víte co? Já jim rozumim. A víte, že jsem knihu zhltla za tři dny? To je taky fakt. Taky se tam nic zas tak šokujícího nedělo, jak by třeba řekla matka od rodiny. Ale dělo. Bylo to značně zneklidňující. A ta matka to jen nechtěla vidět. Věčně s něčim nespokojená, podrážděná, obyčejná hloupá ženská, co se nic nechce učit, bez ambicí, v žádný práci se neudrží, tak aspoň chlapa si chtěla udržet. Všichni se maj líp, ale bez snahy něco změnit. A ne, nevěřím, že taková byla celá generace, i když obdobím se s hlavní hrdinkou - dcerou příliš nepotkáváme, jakkoli je dospívání v tom časovém úseku osudové (viz. anotace), ona je oproti mně starší, i proti mému manželovi, ale né zas o generaci, takže tady se dost míjíme. Postava matky ovšem snadno představitelná a výtečně napsaná. Vlastně všichni “vypravěči”. Ale (samozřejmě přijdou i výtky) - vykrádá spisovatelka sama sebe? Opět tady dojíždíme z vesnice do města, dostáváme se do prostředí zdravotních sestřiček (Chirurg), máme tady nefunkční rodinu (všechny české spisovatelky v posledním desetiletí), resp. nefungující primární pečovatele, hrdinku s nízkým sebevědomím (ehm možná, bejvávalo. Vrány), a dotkneme se i víry. Takže Zahrada.. no - ta je nová, ale chvíli jsem se lekla, že si autorka opět vybrala stejné téma. No, né tak úplně. A celé se to odehrává na Dědině. A to, která autorka si tenhle konec vymyslela první nechám na někom jiném. Mám obdiv ke všem, kteří píší a jdou “s kůží na trh” a psaní Petry Dvořákové mám fakt ráda, takže není na mně soudit.
Ehm, množství alkoholu v této knize a množství nadávek otce dcerám je hodně alarmující. A k zamyšlení nad suchym únorem. (Né pro mne, já myslim už dlouho, že normální je nepít.)
3.75 Túto knihu som do rúk brala s očakávaním ľahšieho čítania a úprimne som sa nemohla viac mýliť. Príbeh je hovorený z rôznych pohľadov - na jednej strane pohľady večne nespokojných rodičov, na druhej pohľad nešťastného dospievajúceho dievčaťa. Isté časti knihy boli pre mňa tak ťažké, že knihu som musela odložiť a čítať pomaly po kúskoch. Kniha sa neštíti ukázania bolestivej pravdy a neprikrášleného príbehu, a určite nie je zavŕšená nejakou formou happyendu. Práve naopak, autorka domázala napísať postavy na ktorých silno vidieť nemennosť ľudskej povahy, sebeckosť, a utrpenie, ktoré to vie priniesť.
Pro koho je tohle první kniha od Dvořákové, tak ať si přidá v hodnocení pár hvězd. Já jsem od ní už pár věcí četla a upřímně jsem asi dosáhla limitu. Ten mechanismus je pořád stejný, témata podobná, vždy je to zajímavá sociologická sonda “obyčejných” lidí, ze kterých se vám chce blít a nějak už mě to nebaví. Pláňata mi navíc přijdou příběhově dost slabý, konec úplně mimo, postavy jsou spíš černobílý než že byste měli potřebu je chápat - i když možná nějaká žena co žije s alkoholikem a nesnáší svoje děti a lituje se by se v tom našla. A poznámky typu “k čemu nám ta svoboda byla, když je to na hovno” (odehrává se to v roce 89) mě fakt vytáčely.
Dvořáková umí psát o nefunkčních rodinách všeho druhu. A tahle knížka není výjimkou. Děj je navenek nezajímavý, nic zvláštního, jedna vesnická rodina, rodiče, 2 děti, prarodiče. Zajímavé jsou spíš vztahy, konverzace a všechno to, co zůstává nevysloveno. Období druhé poloviny osmdesátých let a otevřené možnosti devadesátek dodávají příběhu šťávu. 4 hvězdičky za to, že brzo zapomenu, o čem kniha byla, zůstane mi asi spíš jen takový nepříjemný pocit po těle.
Mám rada Dvorakovu a sú to dobré a kvalitné 3 hviezdičky za naozaj fajn čitateľský zážitok. Len tá téma mi už pride opotrebovanejšia (minimalne v mojej knižnici.)
kniha se mi celkem líbila a dobře se četla, ale já pořád čekala nějaký velký zvrat, ale nepřišlo mi, že tam nastal. byl to jen příběh se zvláštním koncem.
velká depka, ale velmi real postavy a jejich přístup k životu a všemu. trochu mě to donutilo zamyslet se nad sebou a svým životem (na cca 5 minut, než mi chlapec řekl ať to tolik neprožívám:D)
Plíživě temná kniha, která mě chytla a nepustila. Je pravda, že podobná tématika je teď v knihách českých autorek oblíbená, ale nějak se mi to trefilo do noty.
Petru Dvořákovou mám ráda, líbí se mi, jak píše a hlavně jaká témata vyhledává. U Pláňat jsme se ale trochu minuly. Hrozně dlouho mi trvalo, než jsem se začetla, popis konce osmdesátých let mi přišel nudný, pohled dětí až moc naivní a rodiče úplně nemožní. Po revoluci se to trochu zlepšilo, autorka přešla téměř výhradně k vyprávění z pohledu mladší Pavlíny, popisuje její první lásky a konflikty s rodiči, které mi připadaly docela dobře vystižené. Po dočtení mi v hlavě nejvíc vrtá v hlavě závěrečný dopis starší sestře, ve kterém vypravěčka doufá v znovunavázání kontaktu. Našla jsem si, že autorka má taky sestru a ta je s rodiči (na rozdíl od ní) už celkem usmířená. Připadalo mi, že tenhle dopis je ve skutečnosti pro ni a ne jen vzkaz mezi románovými postavami.
Kritika této knihy od ostatních recenzentů je, že se tu nic neděje a že jde o další vyobrazení toxické rodiny. ..... Jistě... a přece .... to, že se tu zdánlivě nic neděje, je dost zásadní a záměrné. Není to pochopeno čtenářem. Asi i proto, že pro současné dvacátníky a mladší, už je ta doba neuvěřitelně daleko. Paradox, člověk by si řekl, že to přece jen není zase až takový rozdíl ...20-25 let... a ono je to mega ohromný rozdíl.... Bylo pro mne neuvěřitelné, jak trefně autorka psala a jak přesně do těch nejmenších detailů vystihla dobu a uvažování tehdejších rodičů. Vystihla dokonale tehdejší typický obraz rodiny. Ne výjimečný a toxický, ale tehdy celkem běžný. Kniha je obrazem dané doby. Není tu od toho, aby se v ní něco dělo. Ukazuje na tu dobu, jak se žilo. Jak to fungovalo. A zcela běžně. Nutno říct, že jsem okamžitě obracela knihu, abych se podívala, kdy se autorka narodila... a ano, je 1977 a vzhledem k tomu, že já jsem o rok mladší, vše to dokonale zapadalo do nejmenších detailů. A mám i proto dojem, že jde o obraz autorčina života. A co je nejhorší... i já se s tímto obrazem z 80% ztotožňuji... tedy nejsem holkou z vesnice a otec tedy neblbl v tom směru, jako tam, kdy to bylo zvrhlé... ale ty věci v daných letech si pamatuji a pamatuji si i to, co se dělo na zdravce nebo s astmatem, neb jsem rovněž potrefená husa. Ty řeči o výchově a vztazích a ta nostalgie o prarodičích... byť já to měla jiné a babičky jsem měla 300 km daleko každou jiným směrem... ale prostě pokud je autorce vytýkána nevěrohodnost a sténání... je to liché... je nutno si uvědomit, že pokud bych měla dítě v 18, což některé mé spolužačky tak mají... už by mu dnes bylo 28 let... a to je přesně ten čtenář, který čte tuto knihu a napíše tam pod ní recenzi, kdy knihu ohodnotí na tři s komentářem, který jasně prokáže nepochopení a to jen z holého faktu, že už je tu posun o generaci a neumí si to, co jsme prožívali představit... paradox v tom, že kdyby to byly generace 2, tak už to ten mozek bere tak nějak jinak. Při čtení této knihy jsem měla ohromné flashbacky. A ještě jednu věc ... 2020 kapitola byla pro mne klišoidní. Nějak umělé, protože to jí moc nevěřím a asi to je najednou jiné než v jejím reálném životě a je to v tom znát popravdě.. A potom... chápu ty chutě spálení mostů a ta symbolika... ale i Mornštajnová pálila... tam mi to přišlo zbytečné. Ten konec se mi jako tako moc nelíbil a čekala jsem něco jiného. Nicméně... pokud chcete nahlédnout trochu do doby svých rodičů, včetně pohledu na vztahy, chození a podobně, to je celkem vystiženo dobře. Vše je trefné, ne celkem dobré... ale rozhodně to není pro děti, neb jsou tam i sexuální akce.
Ač si myslim, ze vrcholem PD byly Vrány, tak tohle bylo taky dobrý, drsný pohled na dospívání a život na vesnici, nebo spis náhled do jedné nešťastné rodiny. Střídání pohledu je zajímavý, jen mi tam chyběl pohled Jany. Ta by tomu mohla nasadit ještě jiný rozměr. Všichni nešťastní a uvěznění.. Jana odešla jako první, tak buď byla nejsilnější, nebo nejchytrejsi, protože ji to došlo jako první. A pohled mámy-dcery je desivy.. jak muže rodič nenávidět svoje dite nikdy nepochopím.. Alenu vidím jako toxickýho cloveka, sebestrednou, zlou ženskou, která ničí všechny a všechno kolem sebe.. lapena ve vztahu s alkoholikem, kterého ale systematicky dusi. Babička, matka Aleny, která to vidí a pozoruje a sem tam má snahu ochránit děti, ale nikdy se poradně Alene nepostavi. V dětství ji dala na druhou kolej po narození druhé dcery, ale dá se tohle rodičům vyčítat až do konce života?? Pavlína, dite které poradně nemá nikdo rad, hledá lásku, a jak sama v hádce s rodiči říká: lásku jsem nikdy nepoznala, nevim, jake to je. To je to nejsmutnejsi, rodiče ji nemilovali, sestra ano, ale utíká ze strachu z rodiny i od Pavliny a necha ji tam, nejspíš nechce dopadnout jako rodiče. Jediný kluk, kterého Pavlína milovala, se necha odradit Jirkou, tátou. A ten konec bych teda nečekala, ale je pochopitelný.. Pavlína se potřebuje odstřihnout, brutalne a definitivně.. poetický závěr o planatech dáva naději, ale je opravdova? Život na útěku?
This entire review has been hidden because of spoilers.
S knihami Petry Dvořákové jsem měla dosud dobré zkušenosti - po Vránách a Zahradě je pro mne autorka zárukou silného čtenářského zážitku. Byť mne Pláňata nezasáhla tolik, jako výše zmíněné dvě knihy, i tak to bylo velmi intenzivní čtení. Kniha na čtenáře může zapůsobit hlavně tím, jak moc dobře popisuje rodinné vztahy v jedné obyčejné české rodině - některé aspekty jakoby se v určité míře daly najít v řadě skutečných rodin. Napjaté vztahy, najetá rutina, která ubíjí, ale kterou nikdo nemění. Postavy jsou zaseklé v životním cyklu, který všechny ničí, ale nikdo jako by neměl dost sil z toho cyklu vystoupit a něco změnit. Všichni tak setrvávají v neutěšených poměrech, ze kterých je čtenáři jako nestrannému divákovi prostě těžko. Postavy nejsou černobílé. U všech jsem dokázala najít důvody, proč se chovají, jak se chovají, takže jsem je částečně chápala. A přesto si každá postava v sobě nese určitou vinu, proč se rodina ocitla v takových poměrech. Asi mne nejvíc rozčilovali rodiče, de ty toxické vzorce byly neuvěřitelně silné a mne dost dráždily. Nakonec 4 hvězdy. Vrány a Zahrada mne zasáhly více, ale i tak tohle byla docela síla. Pokud máte tvorbu Petry Dvořákové rádi, tohle se vám nejspíš bude líbit taky.
3,5* Velmi čtivé, než jsem se nadála, byla jsem v polovině, ale ke konci už to nějak drhlo. Děj od začátku smutný a depresivní, člověk s postavami chvíli soucítí, v další kroutí hlavou. Mám pocit, že konec ve mě vyvolal více otázek než odpovědí, podivně ukončené.
Kniha se četla sama, geniálně napsáno, prostředí, které mě zajímá a hlavní hrdinka, co se jmenuje stejně jako já. Oheň, co spálí staré a otevře cestu novému.
Nic jem nečekala. Dědina trošku zklamala tak možná právě proto. Skvělá psychologie postav, hodnotím vysoko. Bylo to velmi skutečné a ani konec me neodradil.
Od autorky jsem už četl knihu VRÁNY a ZAHRADA. Knihy se mi líbily.
Děj románu se odehrává od roku 1985 až do roku 1995. Poslední kapitolu tvoří rok 2020. V jednotlivých rocích se střídají různá roční období (jaro, léto, podzim, zima). V románu se střídají různé úhly pohledu hlavních postav (rodiče, děti).
Hlavními postavami jsou JIRKA a ALENA, kteří mají 2 dcery – PAVLÍNU a JANU. Pavlína je temperamentnější než Jana. Je mladší než Jana. Žijí v rodinném domě společně s rodiči od Aleny.
JIRKA má problémy s alkoholem a ke svým dcerám se nechová moc pěkně. Je vůči nim vulgární, což se mi vůbec nelíbilo. Pracuje jako dělník. Je velmi zručný. Rád fotografuje.
ALENA se často hádá s Jirkou a také s dětmi. Neustále jim rozkazuje a komanduje. Navštěvuje také psychiatra. Vystřídala několik zaměstnání a nikde není spokojená. Dlouhou dobu pracovala jako kuchařka ve školce, později také v knihkupectví. V manželství je nespokojená, a přesto nemá vůli něco změnit. V tomto ohledu je pasivní a utěšuje se tím, že jiné ženy jsou na tom mnohem hůře než ona, např. její sestra MAŘINKA, jejíž manžel je větší alkoholik než Jirka. Občas si někomu na manžela postěžuje, ale to je tak všechno.
V románu jsem si připomněl staré časy za komunistů. V románu je zmíněn také výbuch Černobylu, revoluce 1989 a nakupování zboží v Rakousku v roce 1990. Některé události jsem prožil osobně, jiné znám z vyprávění.
Bylo mi líto Pavlíny a Jany, poněvadž nežily v rodině, která by byla harmonická. V této rodině se vyskytovaly neustále hádky, nedorozumění, křik, obviňování, koho má kdo více rád apod. V každé rodině jsou nějaké problémy, ale tohle bylo velmi disharmonické prostředí. Sledujeme také první lásky Pavlíny a Jany a také jejich studium na střední škole. Líbilo se mi, že před jejím domem se nacházel kaštan, na který rádi vylezly a pozorovaly okolí. Líbilo se mi, že se naučily šít a vyšívat a celkově byly zručné v těchto ručních pracích. Jedna více, druhá méně. Pavlína také brnkala na kytaru a zajímala se o programování.
Očekával jsem, že v knize dojde k nějakému velkému zvratu, při kterém se mi pozastaví dech jako tomu bylo v knize Zahrada, ale nedošlo k tomu. Občas jsem postřehl nějaké náznaky a říkal jsem si, že jsem na to přišel, ale nebylo tomu tak. Děj plynul pozvolna a ničím jsem nebyl překvapen. Závěr knihy byl takový, jaký byl. Vůbec se nedivím tomu, k čemu se rozhodla Pavlína, i když s tím úplně nesouhlasím.
Knihy Petry Dvořákové mám moc ráda. Nejprve mě oslovila Vránami, pak Zahradou a nyní přichází její zatím poslední kniha Pláňata. Připomíná mi lehce mix Vran i Zahrady se směsicí děl od dalších současných českých autorů.
Máme zde osmdesátky a devadesátky a nešťastnou, neharmonickou rodinu, kde si nikdo pořádně nerozumí. Matka je jen nespokojená, vnitřně strašně nešťastná. Neumí si sama pomoct, chodí na psychiatrii, pořád jen dokola na všechno nadává. Po pádu komunistů i na současnou dobu a jak dříve nám bylo přece líp. Otec hodně pije a jak román postupuje má až chlípné myšlenky na svou druhou dceru, protože mu připomíná jeho ženu, když byla mladší a neřvala na něj.... Nikdo z nich ale nic nemění. Prvorozená dcera je tak jakoby v knize bokem a druhá Pavlína je dalo by se říci hlavním vypravěčem.
Ze začátku knihy mě mrazilo, jak moc jsem zapomněla na to, jaké to bylo, když jsem byla dítě a nic moc jsme neměli, jak jsem nosila jen oblečení po sestřenici a styděla se za to, jak vypadám. Doma jsme nic neměli, často jsme strádali a neměli peníze. Paní Dvořáková umí dokonale vystihnout dobu, ve které jsme žili a často popisuje i skvěle detaily. Říkám si, na kolik z toho jsem zapomněla. Jak se k sobě i lidé chovali, jak se mluvilo doma a co jsme tehdy řešili.
Příběh se mi líbil, knihy paní Dvořákové se čtou samy a tuto jsem opět přečetla za jediný den. Nemohu jinak než plný počet hvězdiček.
Další skvělý román z pera Petry Dvořákové, který pojednává o jedné české vesnické rodině. Právě na ní autorka ukazuje, že všechno není, jak se může zdát. Pod pokličkou se totiž místo rodiny mohou skrývat pláňata, která jsou hlavním motivem knihy. Líbilo se mi, jak autorka díky vhodně zvolené době vyprávění na této jedné rodině ukázala, že ačkoliv lidé byli za komunismu nespokojení a s příchodem revoluce doufali, že se vše změní k lepšímu, ve skutečnosti tomu tak nebylo a vše zůstalo stejné anebo se některé věci dokonce zhoršily. Zároveň na tomto příkladu i ukazuje, že každý vnímáme svobodu jinak a že s příchodem demokracie někteří lidé svobodu nepocítili. Cením si i mnoha dalších krásných myšlenek, hlavně o vztazích a to jak milostných, tak rodinných. Styl psaní knihy je opět skvělý a čtivý, tak jak to autorka umí. Knihu jsem měla rychle přečtenou. Postavy jsou také vykresleny skvěle, dokázala jsem se do nich vžít a připadaly mi naprosto autentické. Akorát mi vadilo, že se děj často táhnul a některé popisné pasáže na mě byly dost dlouhé. To mi kazilo dojem z knihy a někdy jsem se do příběhu nedokázala vžít. Pláňata jsou velmi čtivá kniha z doby přelomu režimů plná krásných a zajímavých myšlenek o mezilidských vztazích a osobní svobodě.
Přečteno během 24 hodin. Autorka Petra Dvořáková je pro mě určitou zárukou, že mě kniha bude bavit. Příběh se odehrává v průběhu mnoha let. Před sametovou revolucí i po ní. Intimní pohled za dveře jedné rodiny. Nechybí náměty k zamyšlení na téma rodinné zátěže a vlivu minulého režimu na náš další život.
Nebyla jsem zklamaná, ale protože jsem už od autorky četla Zahradu, Dědinu a Vrány, čekala jsem možná nějaký silnější zvrat. Přišlo mi, že už se tady blížíme do kategorie dívčího románu. S hlavní hrdinkou prožíváme její lásky v průběhu let. To není určitě špatně, jen jsem měla od autorky vysoká očekávání, jestli přijde s něčím novým a dostala jsem trochu jinou Dědinu.
I tak jsem moc ráda, že kniha vznikla, protože úžasně zachycuje život a přemýšlení v přelomové době. Asi všichni v tom můžeme poznat sebe, svoje rodiče, prarodiče... Tohle by asi žádný zahraničí autor napsat nemohl, protože příběh hovoří nejsilněji k nám, Čechům. Autorka dokáže být k postavám velice velice blízko.
Ještě bych chtěla vyzdvihnout obálku, ta se mi moc líbí. Omylem jsem si koupila paperback a teď mě to štve...