Víte, na postapokalyptických příbězích je jedna věc špatná. Až příliš snadno se mohou stát realitou. To, co začalo jako ekonomická krize, skončilo globální válkou. Teď je válka minulostí. Lidská civilizace taky. Býval jsem spisovatel a teď jsem jeden z mála přeživších. Nedělám si iluze. Tohle všechno brzy skončí. Možná smrtí, možná šílenstvím. Už teď mám pocit, jako bych se zbláznil. Myslím si, že se moje knížky staly. Horší je, že švábi si to myslí taky. Noc neslučitelná se životem, šílený chlapec, Pistolník s tváří hřbitovního anděla, kolektivní švábí vědomí a postapokalyptický svět deště. A Martin Moudrý k tomu všemu. Příběh, jaký tu ještě nebyl. Příběh, který se stal.
Keď autor sám zo seba vytvorí postavu svojej vlastnej knihy, nie je to šťastné riešenie. Často som mala silný pocit, že sú vety písané a nabaľované nasilu, kvôli honoráru za každé písmeno, a tak je potrebné naťahovať príbeh/nepríbeh na dve knihy, aby bolo na dovolenku pri mori. Nuž, hádam aj bolo.