Konec světa

by Emil Hakl, Boris Jirku (Illustrator)

Deset povídek, deset popisů deseti situací, deset prožitků, které se buď odehrávají uprostřed magických 90. let, nebo se skrz špinavé sklo přítomnosti ohlížejí zpět na magická léta osmdesátá... Co mají tyto prózy společné, je stručný, nepatetický styl a vyhraněný smysl pro pointu. Ačkoli se autor tematicky pohybuje v naší současnosti, cosi v jeho textech stále jako by připomínalo literaturu undergroundu – snad je to výrazné outsiderovství vypravěče a jemu podobných hrdinů. Barmanka, feťáci, bezdomovec, restituent zavazujícího majetku, ukrajinský gastarbeiter a další Haklovy postavičky jsou lidé snažící se uprostřed stále bublající vyvřeliny naší nové doby (většinou neúspěšně) zachovat si vnitřní nezávislost, najít si oblast, kde by dokázala přežít jejich potřeba svobody a pozitivních vztahů. Haklovy povídky patří k tomu nejlepšímu, co v poslední době česká próza přinesla.

248 pages, Hardcover

First published January 1, 2001

About the author

Pen name of Jan Beneš

Reviews

[Dáša Beníšková · Rating 5 out of 5]

Emil nikdy míň jak pět hvězd nedostane. Ta knížka má prostem všechno: litry piva, vodky a fernetu, vejšlapy českym středohořím, uřezanou hlavu, šukání s cucákama a modřinama, výdej uren, ryzí devadesátky a ty nejzaplivanější pražský zákoutí, kerým pozérský vinohrady nesahaj ani po kotníky. Hell yea! Emil je nejlepší, muck.

[Jakub Kratochvil · Rating 5 out of 5]

Majsterštyk! Takéto knihy by som chcel čítať denne. Svet je tam vnútri.

[Tadeas Petak · Rating 4 out of 5]

"Ve dne v noci po celém světě probíhala válka praktické většiny proti nepraktické menšině... Uvědomil jsem si, že budu vždycky, ať už se v budoucnu octnu na kterékoliv straně, vždycky budu latentní dezertér. Zaboha se mi nepodaří patřit ani k těm, ani k těm, a hlavně ne tehdy, až o to začnu doopravdy stát, unaven těmi optížnými raply, se kterými jedinými si umím porozumět, a k smrti unaven těmi ostatními, těmi vylízanými pazdráty, které zajímá jen a jen to, jestli s nim ten druhý v dané chvíli souhlasí." (s. 148)

Rád bych se jednou s Haklem potkal, abych zjistil, do jaké míry jen z vlastních zkušeností čerpá inspiraci pro své postavy a do jaké míry svými postavami zkrátka je.

"Když to stařík uviděl, zakoulel očima a beze slova přinesl metlu, na jejímž konci byla čistá esence hrůzy: had, do kterého se bez přestání utírala hovna od roku 1940. Potom podlahu posypal prudce páchnoucí dezinfekcí, na to přišoupl lavor a zavřel dveře."

Nejlepší by dost možná bylo vyrazit s ním na výlet do Indie. Jen si nejsem jistý, že bych to přežil. On si ale taky ničím takovým nikdy jistý nebyl; nakonec, kdo z nás ano?

"Po viaduktu drkotaly vlaky a odměřovaly čas tak, jak doopravdy funguje: překotný nával změn, nic, nic, překotný nával, nic, nic. Ccc-c... ccc-c, ccc-c..."

Vytříbený jazyk, neskutečná imaginace, popisy hrozivých scén tak poeticky, že by jim člověk chtěl být přítomen. Chvílemi mi připomíná Steinbecka (Pláň Tortila, Na Plechárně), občas Hrabala, v jiných okamžicích Marquéze. Každá z těchto přihrádek je, alespoň v mých očích, neskutečně příznivá.

"I na ty z nás, kteří dávali přednost popsatelnému životu před neplodným sněním, dolehlo poznání, že právě této noci se něco mění." (s. 47)

Oproti např. Umině verzi, kterou jsem od něj četl (slyšel) loni, mám z Konce světa pocit, že názory typu "Opakování je matkou mudy. A nuda je matkou nenávisti." či úvahy ve stylu následujícího citátu mi zásadně přibližují Haklovu optiku. Pro život je, pravda, poněkud znepokojivá, ale jako čtivo a k zamyšlení parádní.

"Spal nelidským, hmyzím spánkem a byl spokojen, protože já jsem byl znepokojen... ano, magorů jsem kolem sebe měl vždycky dost; přitahoval jsem je, zatímco jsem toužil po rozumných, inteligentních, sečtělých lidech, se kterými by bylo možno hodiny a hodiny rozebírat vážná, pokud možno filozofická témata. Teprve mnohem později jsem přišel na to, že mám defektní optiku: těch rozumných bylo kolem v každé chvíli víc než dost, ale byli z moc řídkého materiálu. Z řídekého, šedého, téměř neviditelného materiálu, který se rozpadal pod rukama. Stačilo před nimi vyslovit něco, co zrovna nebylo vhod, stačila neopatrná formulace, a začalo se to v nich všechno ve zmatku loučit a uraženě zalézat zpátky do domečku. Toužil jsem po rozumných, inteligentních lidech, ale když jsem je potkal, nudili mě a sral tak a natolik, že jsem se pokaždé instinktivně odpoutal dřív, než jsem si jich vůbec stačil všimnout. A pomalounku jsem začínal tušit, že tihle jsou ti poslední, kteří by věděli, jak si zařídit život, aby měl aspoň trochu smysl. Inteligentní touhy, inteligentní ambice, inteligentní předsevzetí, inteligentní legrácky, inteligentní obavy... Těmi je vystlán hrob naší doby."

[Martin · Rating 2 out of 5]

Unfinished.

[karolína · Rating 4 out of 5]

moje první setkání s Haklem. a rozhodně ne poslední.

[Petra Lazárková · Rating 3 out of 5]

Moje první setkání s Haklem. Pro mě čtení na dovolenou - dobré, čtivé, výstižné. Věřím, že všechny tyhle večírky zažil. Na druhou stranu - kdo ne. Ztížená orientace v mužských postavách, protože byly vlastně všechny stejné. Ovšem potěšujícím způsobem v jedné kapitole strhává gloriolu meditace v Indii.

[Martina · Rating 3 out of 5]

První polovinu jsem zhltla během pár hodin, nicméně pak se to začalo vléci.
V každém případě zajímavá sonda do divokých devadesátek.

[Dymbula · Rating 4 out of 5]

Hakla čtu rád. Tahle kniha se do mě vsákla, jako bych byl houba. Takový jiný trošku_Hrabal.

[Jarmil Dufek · Rating 5 out of 5]

Moc se mi libí autorovo vyjadřování a v této knížce i místa mě známá