Pětice nejznámějších povídek a novel velké vypravěčky moderní čínské literatury Eileen Chang zavádí čtenáře do kosmopolitní Šanghaje a Hongkongu dvacátých až čtyřicátých let minulého soletí, do doby pádu císařství a překotného přibližování se západnímu světu. Svým nezaměnitelným stylem líčí ženské budoáry tradiční rodiny za horizontem její slávy, život v luxusním hongkongském hotelu Repulse Bay či osudy vlastenecky smýšlejících studentů v době japonské okupace, a především silné příběhy naplněné i nenaplněné lásky.
Eileen Chang is the English name for Chinese author 張愛玲, who was born to a prominent family in Shanghai (one of her great-grandfathers was Li Hongzhang) in 1920.
She went to a prestigious girls' school in Shanghai, where she changed her name from Chang Ying to Chang Ai-ling to match her English name, Eileen. Afterwards, she attended the University of Hong Kong, but had to go back to Shanghai when Hong Kong fell to Japan during WWII. While in Shanghai, she was briefly married to Hu Lancheng, the notorious Japanese collaborator, but later got a divorce.
After WWII ended, she returned to Hong Kong and later immigrated to the United States in 1955. She married a scriptwriter in 1956 and worked as a screenwriter herself for a Hong Kong film studio for a number of years, before her husband's death in 1967. She moved from New York to Los Angeles in 1972 and became a hermit of sorts during her last years. She passed away alone in her apartment in 1995.
Šanghaj a Hong Kong někdy ve čtyřicátých letech. Další kniha ze skvělé edice Xin ve výborném překladu Zuzany Li. Navíc tentokrát povídky, takže něco pro mě (asi nejlepší mi připadala Uzavřená zóna).
Pobavilo/zaujalo: Ukázalo se, že Liou-jüanovi jde o duševní přízeň. Proti tomu ona taky nic nenamítá, duševní spříznění končívá zpravidla svatbou, zatímco fyzická láska, ta většinou někde ustrne a šance na vdavky je mizivá. Romantická láska má jen jednu nevýhodu: ženy v průběhu námluv velmi často vůbec nerozumí tomu, co jim muži povídají. To ovšem nevadí. Končí to stejně: svatbou, výběrem domu, zařizováním, sháněním služebnictva...
Ani dříve v sobě neměla svěžest mládí, byla jako lahodná brukvička - naložená v soli.
Lidí, kteří umí mluvit, je stejně velmi málo, a ještě méně těch, kteří mají co říct.
Cchuej-jüan byla dobrá dcera a studentka. Všichniv její rodině byli dobří lidé, denně se koupali, četli noviny, v rádiu nikdy neposlouchali populární šanghajskou operetu, lidová vyprávění ani nic podobného, ale pouze Beethovenovy a Wagnerovy symfonie, poslouchali to, protože tomu nemohli rozumět. Na světě je mnohem více dobrých než opravdových lidí...
Copak má smysl mu něco vysvětlovat? Žena, která se musí spoléhat na svou výmluvnost, aby muže získala, je k pláči.
Pozn: Čtyři z pěti povídek jsou z původní sbírky Báje. Výraz vypůjčený z tradiční čínské literatury doslova znamená "šířit podivuhodné".
Důraz je kladen hlavně na určitou obřadnost a tradičnost - které se nejvíce promítají ve vztazích. Těch pět krátkých próz vlastně ale paradoxně není vůbec o sentimentalitě nebo o citech jako spíš o jejich skrývání.
Popisy Číny v různých dekádách 20. století také stojí za zmínku. Nicméně mně se kniha dobře četla i kvůli lehké ironii, kterou autorka do textu vnáší. Např: - "Už je to tady!" pomyslela si v duchu Cchuej-juan. "Jeho žena mu vůbec nerozumí! Snad všichni ženatí muží na světě nutné potřebují pochopení jiné ženy." (...) po chvíli rozpačitě dodal: "Moje žena mi vůbec nerozumí." ... Cchuej-juan byla dobrá dcera a studentka. Všichni v její rodině byli dobří lidé, denně se koupali, četli noviny, v rádiu nikdy neposlouchali populární šanghajskou operetu, lidová vyprávění ani nic podobného, ale pouze Beethovenovy a Wagnerovy symfonie, poslouchali to, přestože tomu nemohli rozumět. Na světě je mnohem více dobrých než opravdových lidí.