Неугасимая лампада

by Boris Shiryaev, Борис Ширяев

Книга замечательного русского писателя Бориса Ширяева "Неугасимая лампада" рассказывает о жизни первых узников Соловецкой каторги, прибывших на остров в 1922 году. Трагическая документальность, проникновенность повествования о мужественном преодолении страданий тысяч русских людей принесли этой книге заслуженную любовь читателей.

448 pages, Hardcover

First published January 1, 1954

Reviews

[Ekaterina K · Rating 5 out of 5]

An amazing book, one of the best I have read in recent years. I first heard of it two years ago when I spent ten days in the legendary Solovki where this book is set, yet I was intimidated by it: in the book, the author describes his experience as a prisoner of SLON (Solovki branch of the GULAG) where he spent seven years in the 1920s. Knowing that SLON was one of the most cruel concentration camps in the USSR, I was afraid of reading this account and kept postponing it. Yet it proved to be very different from my expectations. I think the epigraph that Shiryaev chose for the book is key to understanding his reflections about the Solovki - these are the words his friend artist Nesterov said to him upon hearing that Shiryaev was sentenced to be sent to SLON: "Don't be afraid of the Solovki. Christ is next to you there".

I think that "The Inextinguishable Lamp" contains that noble inner light that one encounters in many books (or rather people who wrote them) written at the turn of the centuries in Russia. While reading it, I often thought of "The Year of Grace" by Shmelyov, or the memoirs of Pyotr Stolypin's daughter Maria Bok, or one of my all-time favourite books "The Family" by Nina Fedorova. Implicitly or explicitly, such books look at everything through truly Christian eyes: finding God and finding grace in all things. Even SLON. And that, in itself, is of course a feat of each author.

This book represents a broad collection of essays about people and events in the Solovki that left a mark on the author. Mainly, he speaks about how, to his genuine amazement, he found sparks and shimmer of the inextinguishable light of the spirit (and, ultimately, of the Holy Spirit) in many people who were imprisoned together with him, and that light gave him comfort and hope despite everything. He also pays tribute to those people creating a gallery of unforgettable portraits in his book: men and women from all walks of life, many of whom, regardless of their backgrounds, kept that light burning within and were willing to share it.

Their light penetrated the inhumane environment of SLON, and that environment was unable to wipe out the true Russia and the true Solovki that historically were the outpost of the Orthodox Christianity in the North, being the home of the legendary Transfiguration monastery. Shiryaev, often with help of wiser older people he met, was able to see through the savage mask of the Soviet regime and to separate it from what he believed was the real Christian Russia, just like he was able to accept his suffering as God-given in the end. A true triumph of the spirit against the horror that was the XX century.

[Dalibor · Rating 4 out of 5]

Kniha popisuje život na Soloveckých ostrovech krátce po bolševické revoluci. Komunisti zde zřídili první gulag. Autor sem byl poslán na deset let za protistátní činnost (typ vězně KR - kontrarevolucionář). Další typy byli členové opoziční stran a běžní zločinci. Hned po příjezdu na ostrov místní vedoucí tábora zastřelil nečekaně pár vězňů, aby bylo všem jasné, že jako lidi zde končí a stávají se otroky. Dále popisuje podmínky na celách a nucených pracech. Ty většinou byly v lese nebo na moři, kde se dřevo vázalo do vorů. Samozřejmě ručně a v ledové vodě. Jídlo bylo nedostatečné - polévka z rybích hlav - a higiena žádná. Spousta vězňů umřela na tyfus. Ti, kteří se něčím provinili, byli posílání na speciální tresty - sekyrka, komáři,...kde většinou zemřeli.
Zbytek knihy se ale věnuje životu z druhé strany - jak se vězni snažili přežít a udržet si nějakou kulturu. Byla zde zavřena většina neuprchlé inteligence carského Ruska a popové, takže založili divadlo, noviny a muzeum. Prováděli i tajné bohoslužby, za což byl při odhalení okamžitý trest smrti. Poslední část knihy se sestává z příběhů jiných vězňů a vyprávění o vzniku carství v jedné vesnici Ureň. Tam si sedláci zvolí po pádu cara vlastního vůdce, který se snaží vzdorovat sovětské moci. Samozřejmě nemají naději a jsou nakonec všichni pochytáni a odvezeni na ostrovy. Svým charismatem a morálkou si získá respekt i mezi dozorci. Nakonec ale společně s ostatními zemře na tyfus.
Lágr je v bývalém klášteře, jednom z nejvýznamějších v carském Rusku. Bylo zde vždy hodně poustevníků a lidí hledajících nový smysl života. Také se sem posílalo do vyhnanství. Další vrstva knihy je tedy kontrast mezi starou kulturou a zbožností a novým primitivismem a ignorancí. I bývalý sadistický velitel tábora je nakonec zastřelen, do věznice se dostávají i bývalí členové režimu. Autor je nakonec propuštěn a poslán do vyhnanství na Kavkaz. Za druhé světové války je členem ROA a po jejím skončení se mu podaří emigrovat do Itálie, kde zemřel.

[Martina_H · Rating 4 out of 5]

Mnohé lidské osudy svezené do jednoho místa, jednoho tábora, na smrt.
Síla lidí, kteří i jako vězni zůstali lidmi. (A taky tam bude idealizace, samí dobří vězni.)
Proměna lágru na Soloveckých ostrovech v historii.
Zapojení spisovatele Maxima Gorkého.